Scripta Juridica 5: KODIFIKACE A ROZVOJ MEZINÁRODNÍHO PRÁVA

nět ke studiu a činí doporučení, jejichž cílem je: …posilovat postupný rozvoj mezinárodního práva a jeho kodifikaci.“ Tento překlad Charty vychází z fran- couzského originálu (développement progressif), což je „postupný rozvoj“. Naproti tomu stejně autentické anglické znění Charty (progressive development) umožňuje dvojí překlad: jak postupný, tak pokrokový rozvoj. Tento významový rozdíl byl v minulosti předmětem diskusí v české (resp. československé) nauce mezinárod- ního práva, aniž by tato diskuse byla příliš produktivní. Je zřejmé, že rozvoj mezi- národního práva (stejně jako jeho kodifikace) představuje proces, který může být jen postupný. Na druhé straně by měl ze strany států jen malou šanci na přijetí text, který se pod názvem „kodifikace“ nebo „rozvoj“ pokoušel o zafixování vývo- jem překonaných pravidel nebo dokonce regresivní změnu. Proto lze mít urči- té pochybnosti o rozvoji, který by nebyl pokrokový. V posledních desetiletích se ukazuje v české literatuře tendence k „překlenutí“ tohoto sporu používáním obratu „progresivní rozvoj“ (V. David, M. Potočný, J. Ondřej). Bližší vysvělení pojmů obsažených v čl. 13 Charty OSN obsahuje Statut Komise pro mezinárodní právo. 2 Podle článku 1 odst. 1 má Komise za cíl pod- poru progresivního rozvoje mezinárodního práva a jeho kodifikace. Článek 15 Statutu pak upřesňuje, že „kodifikací mezinárodního práva“ se rozumí přesněj- ší formulace systematizace pravidel mezinárodního práva v oblastech, kde již existuje rozsáhlá praxe států, precedenty a doktrinární názory. Naproti tomu „progresivním rozvojem mezinárodního práva“ se rozumí příprava návrhů úmluv o předmětech, které dosud nebyly upraveny mezinárodním právem, nebo ve vztahu k nimž se právo v praxi států dosud dostatečně nerozvinulo. 3 Řečená rozvojová pravidla jsou ale k aplikování účastnickými státy kodifi- kační úmluvy pouze jako smluvní pravidla , jež na počátku ještě nemají svůj příslušný obyčejoprávní ekvivalent, neboť už pojmově kvalitu obecně platného práva mít nemohou, protože postrádají charakteristický rys této normativity, totiž její platnost univerzální . Znamená to tedy, že účastnické státy kodifikační úmluvy v ní obsažená rozvojová pravidla plní jen jako smluvněprávní úpravu novou, čímž se tím spíše pak klade už jednou položená otázka, jak kvalifikovat chování těch států, které se dané kodifikační úmluvy neúčastní? Budou se řídit starou obyčejovou úpravou aplikovanou před sjednáním předmětné kodifikač- ní úmluvy, případně před jejím vstupem v platnost? Kdyby tomu tak bylo, pak by se v dané tématice obsah současného obecného mezinárodního práva roz- dvojil. Část by jej totiž plnila tak, jak byl v písemné podobě vyjádřen v přísluš- 2 Rezoluce Valného shromáždění 174 (II) z 21. 11. 1947; text viz TheWork of the International Law Commission , Sixth edition, vol. I, United Nations, New York, 2004, s. 245. 3 Ibid., s. 247.

9