Scripta Juridica 5: KODIFIKACE A ROZVOJ MEZINÁRODNÍHO PRÁVA

Tak se stalo ve spojitosti s rozsudkem SDMS z r. 1927 ve věci Lotus ( PCIJ Series A , No. 10 (1927), v němž se Soud vyslovil pro podřízení cizího lodního důstojníka trestní jurisdikci státu vlajky té lodi (turecká), jež byla na volném moři poškozena v důsledku kolize s jinou lodí (francouz- skou), které velel řečený důstojník v okamžiku incidentu. Následující vývoj totiž šel právě opač- ným směrem, než jak vyplynulo z uvedeného soudního precedentu (srov. Jennings & Watts, Oppenheim’s IL , I/2-4, p. 735, note 3: “(…) it must now be regarded as no longer acceptable.”) Stát vlajky zásadně nemůže uplatňovat svou jurisdikci vůči cizincům na cizí lodi, jestliže při její plavbě po volném moři měly tyto osoby účast na události zakládající jejich případnou trestní odpovědnost. Může ji tudíž za takovýchto okolností uplatnit jen ve vztahu k osobě − tedy i cizin- ci − na palubě lodi pod vlastní vlajkou (princip teritoriality), anebo ve vztahu k osobě, mající jeho státní příslušnost , byť by se v kritické době nacházela na palubě cizí lodi (princip personality). Vůči osobě, která se však za dané události nacházela na cizí lodi, a která je ve vztahu k posti- hujícímu státu cizincem, řečenou jurisdikci uplatnit nelze. Nelze vůči ní vymáhat dodržování vnitrostátního práva postihujícího státu proto, že jako cizí státní příslušník na cizí lodi pojmově ani nemohl za dané události na volném moři toto vnitrostátní právo porušit; jiná by byla ovšem situace, když by k havarijní události došlo ve vodách teritoriálních (souostrovních). Už Úmluva o volném moři (1958) ve svém čl. 11 stanovila, že při srážce lodí (jiné jejich plavební nehodě) na volném moři, jež by založila trestní nebo disciplinární odpovědnost kapitána lodi či jiné osoby ve službě, jsou k příslušnému řízení povolány jen soudy a správní úřady státu vlajky, pod níž loď plula, nebo státu příslušnosti takto odpovědné osoby. V podstatě totéž znění obsahuje i čl. 97 Úmluvy 1982 o mořském právu (č. 240/1996 Sb.). Co se týká nauky, ta judikaturu v zásadě plně respektuje, zejména pak dok- trína z oblasti anglosaské, nověji tak činí i evropská nauka, kde se citování judikátů stalo běžným, ba přímo vyhledávaným způsobem dokazování exis- tence a obsahu tohoto nepsaného práva. A to i tehdy, kdy v daném judikátu je obsažena určitá nedomyšlenost, která se pak po létech (po r. 1997) objevuje v kodifikačním návrhu Komise MP , věnovanému institutu diplomatické ochra- ny; blíže se tím ještě budeme zabývat později. Posudky mezinárodních soudů (arbitráž je nezná), jež po prve zavedl Statut SDMS (1920), jsou v celém rozsahu nezávaznými výroky těchto tzv. objektiv- ních orgánů. V nauce však požívají stejné vážnosti jako rozsudky soudů. Patrně nejvíce ovlivnil doktrinární výklad nepsaného práva posudek ve věci Náhrady škod utrpěných ve službách OSN ( Réparation des dommages subis au service des Nations Unies, 1949). Právě tohoto posudku se nauka dovolává při zdůvodňo- vání (údajně obecným MP normované) subjektivity mezinárodních organiza- cí, ba se k němu hlásí i v případě jednotlivců s tím, že platí mutatis mutandis i pro jiné subjekty, ježto jejich právní povaha závisí na potřebách společenství (their nature depends upon the needs of the community) ; k vlastní kauze viz níže. Opakuje se tu doktrinární tendence, známá už z dřívější doby z období post- positivismu (koncem 19. stol.), kdy se používala these, že státy souhlasí, když

14