Scripta Juridica 5: KODIFIKACE A ROZVOJ MEZINÁRODNÍHO PRÁVA

národním právu jakožto koordinačním normativním systému, kde normo- tvorců je povícero s odlišnostmi jim vlastní; připomeňme již řečené, že států − vykonavatelů veřejné moci − je přes 200 (210−215), přičemž členů OSN je jen 192; znamená to tedy, že mnozí vykonavatelé veřejné moci stojí mimo, např. Severokyperská turecká republika (1983). Mezistátních organizací je pak velmi mnoho, uvádí se více jak 250, jindy přes 300. 9 (i) Už výše bylo uvedeno, že je v doktríně zastáván názor, podle kterého obyčej jako právní forma už je historicky překonána, a že v současnosti (v době OSN) jsou obyčejová − tedy nepsaná − obecně platná pravidla už vyjádřena písemně, neboť jsou v podstatě kodifikována. U nás je tento názor zastáván v Plzni (prof. Vl. Kopal). (ii) Obecné mezinárodní právo jako pojem má dávnou minulost. Nás zde bude zajímat teprve jeho pozitivně právní kvalita, která vzniká až s poslední třetinou 19. století a souvisí s dokonče- ním kolonialismu a s vytvořením celosvětové dělby práce založené zejména na vývozu kapitálu a služeb; dřívější doktrinární pojetí obecného mezinárodního práva bylo nejprve náboženské ( lex divinae ), později přirozenoprávní (lex naturalis). Od doby svého vzniku je pozitivní obecně platné právo určeno pouze státům jakožto nositelům veřejné moci, protože také jen tito nositelé si je dávají jako jeho normotvorci. Má formu oby- čejovou, což mu vtiskla Anglie, tehdy nejsilnější stát − ekonomicky i vojensky −, neboť právě obyčej je typickou formou práva vlastní anglosaské právní kultuře. Tuto formu si zachovalo i dnes (byť často již v kodifikovaném slovním vyjádření, viz výše), a to proto, že nejsilnějším státem současnosti jsou USA, patřící rovněž do anglosaské právní oblasti. Původní funkční určení obecného mezinárodního práva, a to státům jakožto nositelům veřejné moci, se však podle některých doktrinárních názorů mění. Podle nich je totiž určeno i meziná- rodním organizacím, jejichž počet neustále narůstá. Mezinárodní organizace jsou jevem až novo- dobým, k jejich masovému zakládání dochází teprve po 2. světové válce (age of IOs) , a to výlučně cestou smluvní, jejich příslušnými statuty. Statut té které mezinárodní organizace pak vymezuje nejen její subjektivní práva a povinnosti, ale i okruh její působnosti v rámci účelu či cíle, k jehož realizaci byla daná organizace svým zřízením povolána. Pouze k uskutečňování tohoto cíle je pak takováto mezinárodní organizace (zakládacím statutem) nadána způsobilostí uzavírat sama mezinárodní smlouvy, a to nejen se státy členskými, ale i nečlenskými, pokud ovšem jsou i tyto nečlenské státy k tomu ochotny. Znamená to tedy, že statut mezinárodní organizace ji vybaví 9 Též se ale uvádí, že v r. 2000 už bylo 922 mezivládních (mezistátních) organizací, viz Yearbook of International Organizations, 2001/2002, ed. by Union of International Associations, p. 15, citováno podle E. Brown Weiss, Invoking State Responsibility in the Twenty-first Century, AJIL, vol. 96 (2002), No. 4, p. 798. Uvedená početní disproporce je patrně způsobena i tím, že za mezinárodní organizace jsou někdy pokládána pouhá seskupení států (groupings of states, e.g. G-8). Na druhé straně mnohé pomocné orgány OSN se chovají jako mezinárodní organizace, protože se přímo obracejí na členské státy. Tak mj. činí Komise pro omamné látky (Commission on Narcotic Drugs) , anebo Evropská hospodářská komise (Economic Commission for Europe) , jež jsou pomocnými orgány Hospodářské a sociální rady OSN. V nauce se z toho pak dovozuje, že mezinárodní organizace jsou zakládány nejen státy, ale též jiný- mi mezinárodními organizacemi, srov. J. E. Alvares, International Organizations: Then and Now, AJIL, vol. 100 (2006), No. 2, p. 325, note 9: “(…) new IOs are today created not (only) by governments but by other IOs (…).”

16