Scripta Juridica 5: KODIFIKACE A ROZVOJ MEZINÁRODNÍHO PRÁVA

též právem normotvorby, aby nositelem, tj. subjektem dalších práv a povinností, se pak stala až (jí samotnou) dojednanou mezinárodní smlouvou. Jistou částí nauky jsou však mezinárodní organizace pokládány též za subjekty obecného mezinárodního práva současnosti. A to i přesto, že je pojmově samy nevytvořily (požadavek koordinační povahy mezinárodního práva), jsou jím však vázány vedle států jako vlastních tvůrců tohoto práva. U nás je tento názor zastáván v Brně (prof. D. Jílek). 10 (iii) Kodifikace obyčejového obecně platného práva formou smluvní (kodifikační úmluvou) je v podstatě novodobý jev, souvisí totiž až s ustavením OSN. V jisté části nauky je však zastáván názor, že vůbec první úspěšné kodifikace bylo dosaženo už v letech 1899 a 1907, to ve spojitosti s tehdejšími tzv. haagskými mírovými konferencemi, zejména pak druhou konferencí (1907); přijala na 13 úmluv a několik smluvních deklarací, povětšině ve věcné oblasti válečného práva. Problém se týká toho, zda jsou řečené úmluvy z r. 1899/1907 písemným výrazem obyčejového (tj. nepraného) obecného platného práva válečného, tedy jeho kodifikací, či nikoliv. Podstatná část nauky zastává stanovisko, že ano, tedy že v daném případě jde skutečně o kodifikaci, neboť v dané době (1899/1907) už existovalo obecně platné právo válečné, jež tu dostalo písemného vyjádření. U nás tento názor zastává např. pražská učebnice M. Potočný − J. Ondřej. Nauka se v této spojitosti dovolává zejména nejdůležitější z výše řečených úmluv (deklarací), a to IV. Úmluvy o zákonech a obyčejích války pozemní s přiloženým Řádem války pozemní , Convention (IV e ) de La Haye sur les lois et coutumes de la guerre sur terre , Règlement annexé (1907). Její − ostatně jediný − autentický text francouzský už v nadpisu použil obratu les lois et coutumes , což je chápáno tak, že válečná obyčejová pravidla obecné platnosti v této době už existovala a zde tudíž doznala jen svého písemného vyjádření, tedy kodifikace. 11 10 D. Jílek uvádí doktrinární názory odlišné, podle nichž i mezinárodní organizace se řídí obyčejovým mezi- národním právem, srov. (jeho) Kodifikační úkol: odpovědnost mezinárodních organizací, in : Čepelka Č., Jílek D., Šturma P.: Mezinárodní odpovědnost , MU Brno, 2003, zejména str. 274. Uvádí zde též posudek MSD ve věci Výkladu dohody uzavřené 25. 3. 1951 mezi Egyptem a WHO , podle něhož jsou mezinárodní organizace vázány obecným mezinárodním právem. Interpretation of the Agreement of 25 March 1951 between theWHO and Egypt (case regarding closure of theWHO regional office in Cairo) , Advisory Opinion, ICJ Reports 1980, p 89: “International organizations are subjects of international law and, as such, are bound by any obligations incumbent upon them under general rules of international law (…).” Na jiném místě autor uvádí, že „(...) obecné mezinárodní právo ukládá všem státům ( sic ) povinnost poskytnout mezinárodní organizaci jurisdikční imunitu. (...) (z toho pak) vyplývá korelační oprávnění každé meziná- rodní organizace jurisdikční imunitu požívat.“ Viz Jílek D.: Mezinárodní organizace: partikulární subjek- tivita. Vyvratitelnost předchozí hypotézy, in : Šturma P. ( ed .): Právní následky mezinárodně protiprávního chování , Liber Amicorum Č. Čepelka , PF UK, Praha, 2007, str. 108. V dané souvislosti pak uvádí Malenovský J.: Mezinárodní právo veřejné, Obecná část , 4. vyd., MU Brno, 2004, str. 124: „Subjektivita (mezinárodních) organizací tak překračuje rámec partikulárního prá- va a uplatňuje se uvnitř ’obecného’ mezinárodního práva.“ Obdobný názor zastává i Combacau J., Sur S.: Droit international public , 6 e éd., LGDJ − Montchrestien, Paris, 2004, p. 707: „(…) on considère habituellement que les règles du droit international général , résultant de la coutume ou des principes géné- raux, s’appliquent aussi aux organisations pour autant qu’elles n’ont pas été mises à l’écart par leur acte constitutif et qu’elles sont adaptées à leurs besoins.“ 11 V německém oficiálním překladu však bylo použito obratu Gebrauch (užívání), tedy usus , usus in bello , kterýžto termín ale existenci obyčejového pravidla nevyjadřuje. Celá úmluva je tak chápána jako pouhé písemné shrnutí dosavadní praxe vedení pozemních válek. Tato odlišnost je o to závažnější, že to bylo právě Německo, jež bylo opakovaným porušitelem předmětné haagské úpravy. V nauce je i uplatňována

17