Scripta Juridica 5: KODIFIKACE A ROZVOJ MEZINÁRODNÍHO PRÁVA

Avšak všechny tyto tzv. haagské úmluvy válečného práva (1899/1907), 12 obsahují aplikační ustano- vení zvané clausula si omnes (general participation clause) . Jejím smyslem je suspendovat účinnost řečených úmluv i mezi smluvními stranami v případě, kdy se na daném ozbrojeném konfliktu podílí stát, který se dané smluvní úpravy neúčastní (např. Libérie od 8. 8. 1917, podnět k neome- zené ponorkové válce ze strany Německa). V daném případě nešlo tedy o derogování působnosti obecně platné normativity válečného právo, a to prostě proto, že tehdy ještě neexistovala. Obyčejově se ustálila až během 1. světové války, jakkoli též ve slovním znění úmluv 1899/1907. Její další ale jen dílčí kodifikaci pak obsahuje Ženevská úmluva o zlepšení osudu raněných a nemoc- ných v polních armádách , Convention de Genève pour l’amélioratin du sort des blessés et malades dans les armées en campagne 27. 7. 1929), a dále Ženevská úmluva o zacházení s válečnými zajatci (Convention de Genève pour l’amélioration du sort des prisonniers de guerre 27. 7. 1929). Obě řeče- né úmluvy výslovně odmítly dřívější klausuli si omnes , a to v čl. 25, respektive čl. 82. Důkaz o tom, že se v době 1. sv. války obyčejově ustálila obecně platná normativita válečného práva podala i ČSR. 13 Nikdy se totiž nestala účastníkem IV. Úmluvy o zákonech a obyčejích války pozemní s jejím Řádem války pozemní , kterýžto Řád v čl. 47 formuluje zákaz plenění (pillage) jako součást tam stanoveného režimu válečné okupace. V řízení před Mezinárodním vojenským tribunálem v Norimberku, ustaveným k trestnímu postihu hlavních viníků rozpoutání 2. sv. vál- ky a přitom spáchaných válečných zločinů, byla za zcela neopodstatněnou označena německá obhajoba, ospravedlňující tehdejší postup plenění vůči tzv. Protektorátu Čechy a Morava , s odů- vodněním, že (tehdy okupovaná) ČSR nebyla účastníkem výše řečené haagské úmluvy. 7. Historie kodifikace mezinárodního práva Myšlenka kodifikace mezinárodního práva je, jak se zdá, starší než reálné snahy a výsledky na mezivládní úrovni. Kodifikační hnutí vyrůstá z přsvěd- čení, že psané mezinárodní právo by odstranilo neurčitosti v mezinárodních obyčejích, vyplnilo mezery či „bílá místa“ v právu a dalo přesnější obsah obec- ným zásadám. Je nesporné, že pouze konkrétní texty přijaté státy mohou pří- mo vytvářet prameny psaného mezinárodního práva. Přesto nejstarší kodifi- kační snahy vycházejí od různých soukromých institucí, učených společností i jednotlivých autorů. Třebaže samy nemohly zajistit kodifikaci mezinárodního práva, měly určitý vliv na jeho progresivní rozvoj. Za zmínku zde stojí přede- vším různé návrhy kodexů a dalších textů připravené Institutem mezinárodní- ho práva (Institut de Droit International) a Sdružením pro mezinárodní právo (International Law Association) ; obě vědecké společnosti byly založené v r. 1873 a působí dodnes. Kromě toho se uvádí role Harvard Research in International Law (od r. 1927). Všechny tyto soukromé instituce svými studiemi a návrhy výtka, že zde použitý obrat Gebrauch je výrazem pruského militarismu, jejž už v 19. stol. vyjádřil Carl Clausewitz (1780-1831), německý vojenský teoretik a generál, a to svým výrokem „Kriegsraison geht vor Kriegsmanier“ (válečná účelnost má přednost před dobrými mravy). 12 Včetně textu Londýnské deklarace o právu námořním , Déclaration de Londres relative au droit de la guerre maritime (26. 2. 1909), kterážto deklarace ale nevstoupil v platnost. 13 Srov. Rousseau Ch.: Le droit des conflits armés , Pedone, Paris, 1983, p. 23.

18