Scripta Juridica 5: KODIFIKACE A ROZVOJ MEZINÁRODNÍHO PRÁVA

nou; běžně ji pak přijímají u styků konzulárních, a to ve dvoustranných kon- zulárních úmluvách ( consular conventions ). Konečně do řečeného úspěšného období (tzv. zázračné desetiletí) kodifikační činnosti Komise MP spadá i přijetí návrhu Vídeňské úmluvy o smluvním právu (Vienna Convention on the Law of Treaties 23. 5. 1969), o níž už řeč byla (viz výše) a blíže bude pojednáno později. 9. Některé kodifikační neúspěchy Komise MP Následné období let sedmdesátých a osmdesátých (20. stol.) už provázejí mnohé neúspěchy. Lze sice o nich pojednat z pohledu časového, tedy kdy byly návrhy vypracovány a příslušné úmluvy sjednány, zde však bude použito hle- disko věcné či tematické. Pak v logické návaznosti na − před chvíli ve skupině úspěšných kodifikací − zde znovu zmíněnou Vídeňskou úmluvu o smluvním právu (1969), přistoupíme k jinému dokumentu, též věnovanému smluvnímu právu. (i) Týká se Vídeňské úmluvy o smlouvách uzavíraných mezi státy a mezinárodní- mi organizacemi nebo mezinárodními organizacemi navzájem (Vienna Convention on the Law of Treaties between States and International Organizations or between International Organizations 21. 3. 1986) Problematické je už samo zařazení (počátkem sedmdesátých let) uvedeného tématu do kodifikačního programu Komise MP . Nepochybně je to důsledek právního nazírání, že obecně platné obyčejové právo − včetně tam obsaženého jus cogens − se týká nejen států jakožto nositelů veřejné moci, ale i mezinárodních organizací, které tímto právem ale nejsou povolány vykonávat veřejnou moc, viz ad 6, (ii). Podle tohoto názoru obsahuje tudíž obecně platné právo obyčejové též pravidla uzavírání smluv mezi státy a řečenými mezinárodními organizacemi nebo těmito organizacemi navzá- jem, čímž jako právo nepsané je též kodifikovatelné příslušnou úmluvou. To se v mnohém promítlo i do formulace jednotlivých článků, přičemž nej- závažnější je to u těch, které stanoví absolutní neplatnost smluv v případech, kdy při uzavírání dané smlouvy bylo dotčeno kogentní pravidlo. Pokud jde Vídeňskou úmluvu o smluvním právu (1969), ta tak činí v článcích 52 a 53, její − zde pojed- návaný − pendant z r. 1986 (viz výše) o tomtéž také pojednává v tamních člán- cích 52 a 53, přičemž slovní znění je v obou případech naprosto totožné . Státy ale (zatím) dávají najevo nezájem o takto písemně vyjádřená údajná obecně platná pravidla týkající se uzavírání smluv s mezinárodními organiza- cemi, případně těchto organizací mezi sebou, tedy o kodifikaci řečených pra- videl. Nepokládají předmětnou úmluvu ani za písemné vyjádření dosavadní praxe při uzavírání takovýchto smluv. Po dvaceti létech nebylo totiž v daném

25