Scripta Juridica 5: KODIFIKACE A ROZVOJ MEZINÁRODNÍHO PRÁVA

přijmou hojnou ratifikační účastí na dané úmluvě (wide ratification) . Proto je i pochopitelné, že v r. 2006 Komise MP (po zapracování připomínek států) navrhla Valnému shromáždění vypracování úmluvy, jež by vyjádřila její návrh článků o diplomatické ochraně (the elaboration of a convention on the basis of the draft articles on diplomatic protection, on second reading) . Tak tomu ale bude jen tehdy, když státům též nebude vadit, že v předmětném návrhu článků o diplomatické ochraně bylo použito fikce (Vattelian fiction) . 36 Podle ní totiž bezpráví, způsobené státnímu příslušníku, je současně i bezprá- vím, způsobeným státu samotnému (an injury to a national is an injury to the State) . V důsledku toho je dotčený stát oprávněn k tomu, aby daným výkonem diplomatické ochrany „ve prospěch“ poškozeného jednotlivce (the State has the right to exercise diplomatic protection) uplatnil svůj vlastní nárok vůči odpověd- nému státu, čímž touto cestou jej vedl k realizování odpovědnostní povinnosti (responsibility) , jež proti němu ex lege nastoupila tím, že poškodil jednotliv- ce-příslušníka vymáhajícího státu. Při tomto pojetí je ovšem tematika diplo- matické ochrany záležitostí odpovědnosti státu za protiprávní chování a tudíž také pojmově spadá do problematiky řešené příslušným − výše uvedeným − Návrhem článků o odpovědnosti států (Draft Articles on Responsibility of States for Internationally Wrongful Acts). Výše řečenou fikci později převzal a rozpracoval SDMS ve svém rozsudku z r. 1924 ve sporu Řecka a V. Británie (jako mocnosti spravující mandátní území Palestiny) in re Mavrommatis , CPJI , Série A, No. 2, p. 12, kde pak uvádí: „(...) en prenant fait et cause pour l’un des siens, en mettant en mouvement en sa faveur l’action diplomatique (...), Etat fait, à vrai dire, valoir son propre droit ( sic ), le droit qu’il a de faire respecter en la personne de ses ressortissants ( sic ), le droit international.“ Téměř doslovné slovní znění předchozího rozsudku použil týž soud ve svém rozsudku z r. 1939 při řešení sporu o opodstatněnost výkonu diplomatické ochrany mezi Estonskem a Litvou ve věci vlastnictví soukromé železnice (1933), in re Chemins de fer Pane- vezys-Saldutiskis , CPJI , Série A/B , No. 76, p. 16. Myšlenkovou vágnost řečené koncepce si uvědomuje sám její autor (J. R. Dugard) a v dané sou- vislosti pak − rovněž juristicky vágně − uvádí ( in : [his] First Report of 7 March 2000, A/CN.4/506, para. 68): “The present report is more concerned with the utility of the traditional view than its soundness in logic. (…) [D]iplomatic protection, albeit premised on a fiction, is an accepted institution of customary international law, and one which continues to serve as a valuable instrument for the protection of human rights.” Jakkoli výše uvedené arbitrážní komise, jež stály u zrodu institutu diplomatické ochrany, vynesly na tisíce nálezů , otázku právní povahy řečené ochrany nikdy neřešily, protože byla zcela evidentně smluvního původu. Až teprve po 130 létech od doby sjednání Jay Treaty (1794), a to v r. 1924 in re Mavrommatis se po prve − pak ještě v r. 1939 in re Chemins de fer Panevezys-Saldutiskis − objevuje konstatování, ale také bez bližšího 36 de Vattel Emmerich: Le droit des gens ou principes de la loi naturelle appliqués à la conduite et aux affaires des nations et des souverains (1758).

32