Scripta Juridica 5: KODIFIKACE A ROZVOJ MEZINÁRODNÍHO PRÁVA

a eventuální hierarchie těchto norem, vlivu obecného mezinárodního práva na jejich výklad a aplikaci, volby fóra, jež by mělo o střetu mezi nimi rozho- dovat, a možností státu vyrovnat se s protichůdnými závazky a protichůdnými rozhodnutími mezinárodních orgánů. Jak bude ukázáno dále, způsoby řešení normativních konfliktů, jež Komise navrhla ve své závěrečné zprávě, napomá- hají zodpovězení těchto otázek jen částečně. Komise v průběhu let 2002−2006 vypracovala pět dílčích studií, které se zaměřily na jednotlivé aspekty fragmentace či přesněji na jednotlivé cesty, jež by mohly vést k překonání jejích negativních aspektů. Dvě ze studií byly následně propojeny, a tak závěrečná analytická zpráva Komise obsahuje jen čtyři věcné kapitoly (závěry ve 42 bodech jich obsahují pět, neboť jedna studie byla naopak rozdělena). Všechny kapitoly společně vycházejí z několika základ- ních premis, k nimž se Komise hlásí. První z nich prohlašuje, že mezinárodní právo je právním systémem, jehož jednotky, normy, se sice vzájemně liší mírou obecnosti, okamžikem vzniku i právní silou, všechny ale tvoří součást jednoho celku, a vztahy mezi nimi proto mají být smysluplné (meaningful) . Podle druhé premisy lze rozlišit dva druhy těchto vztahů, a to vztahy výkladové (relationships of interpretation) , v rámci nichž jedna norma napomáhá výkladu jiné normy, při- čemž obě jsou obsahově slučitelné, a vztahy konfliktní (relationship of conflict) , ve kterých si dvě normy vzájemně odporují a při aplikaci je třeba mezi nimi volit. Třetí premisa pak zavádí princip harmonizace (principle of harmonization) , kte- rý coby jedna z interpretačních zásad říká, že normy týkající se téhož předmětu mají být v maximální možné míře vykládány tak, aby daly vznik jednotnému souboru kompatibilních závazků. Ze čtyř možných způsobů řešení normativních konfliktů, jež Komise urči- la, věnovala největší pozornost zásadě lex specialis derogat generali. Tato zásada pomáhá vymezit vztah mezi dvěma normami různé míry obecnosti, z nichž přednost dostane ta, která je konkrétnější a speciálnější. Pravidlo spočívá na předpokladu, že taková norma je lépe uzpůsobena k regulaci vztahů v jednot- livých subsystémech mezinárodního práva, neboť bere v úvahu jejich specifika a zohledňuje partikulární zájmy aktérů. Speciálnost normy může být přitom dána jak jejím tématickým zaměřením (např. normy na ochranu lidských práv), tak teritoriální úrovní přijetí (např. normy vzniklé v rámci Evropy). Aplikace zásady lex specialis není zcela bezvýjimečná. Nelze k ní přistoupit teh- dy, když má obecná norma kogentní povahu, i za určitých dalších okolností

47