Scripta Juridica 5: KODIFIKACE A ROZVOJ MEZINÁRODNÍHO PRÁVA

srov. Oppenheim L., Lauterpacht H.: International Law, a Treatise , vol. II. (Disputes, War and Neutrality), 7 th edn., 1952, Longmans, London, p. 607 (§ 267), note 1. Řečené přípravy se tehdy zúčastnily i mnohé latinskoamerické státy, které se však na vlastních ozbrojených akcích nepodílely; srov. Kelsen H.: Principles of International Law , New York, 1952, p. 26. Přes mnohé odlišnosti, lze nicméně v obecnosti shrnout typické obsahové aspekty mírových smluv té doby. Tak veškeré ozbrojené násilí, jež existující válečný stav dotud činilo legitimním, je napříště nepřípustné. Nelze už zadržo- vat cizí lodě, okupovat státní území protistrany, útočit na její ozbrojené orgány a jejich případná opevnění, rekvírovat soukromý majetek, válečné zajatce nelze nadále zadržovat, apod. 10 Všechny případy předchozího porušování válečných zvyklostí (usages of war) , čítaje v to činy odporující tehdejším požadavkům lidskosti, 11 jsou napříště omilostněny, 12 a osoby z tohoto důvodu zatčené, musí být propuštěny; netýkalo se ale skutků běžné kriminality , provinilého zajatce bylo v takovém případě přípustno trestně postihnout i po uzavření předmět- né smlouvy. Všechen materiál vojenské a příbuzné povahy, kterého se vítězný stát zmocnil, nadále si ponechal jako válečnou kořist, a ježto stav v okamžiku ukončení války danou mírovou smlouvou se pokládal za stav konečný, dobyté území pak anektoval (zásada uti possidetis ). Vítězný stát předmětnou smlouvou též uložil protistraně zaplacení válečných kontribucí v libovolné výši, jež tak sledovaly spíše punitivní cíle (indemnité punitive) , v ničem totiž nevyjadřova- ly náhradu nákladů s vedením války spojených a pro poraženou stranu byly 10 Jakkoli po definitivním skončení nepřátelství jsou zadržováni spíše proto, že představují nejlacinější pra- covní sílu a nadto podléhající vojenské disciplině, vnesla do této praxe změnu až III. Ženevská úmluva o zacházení s válečnými zajatci (1949), jež požaduje bezodkladné propuštění zajatců a jejich repatriaci už okamžikem zastavení nepřátelství (čl. 118), tedy před vlastním ukončením válečného stavu. Je tím též rea- gováno na předchozí zkušenost s praxí SSSR, který ještě v r. 1949 zadržoval přes 1 milion býv. německých zajatců, zatímco ostatní spojenecké mocnosti německé zajatce už dávno propustily; srov. Oppenheim L., Lauterpacht H.: International Law, a Treatise , vol. II. (Disputes, War and Neutrality), 7 th edn., 1952, Longmans, London, p. 614-615 (§ 276), note 4. 11 Vyjádřeny v peambuli IV. Haagské ú mluvy o zákonech a obyčejích války pozemní s přiloženým Řádem války pozemní (1907), a to dikcí „obyvatelstvo a kombatanti zůstanou pod ochranou a vládou zásad meziná- rodního práva, jak jsou patrny ze zvyklostí mezi civilizovanými národy, ze zákonů lidskosti a požadavků veřejného svědomí“ (remain under the protection and the rule of the principles of the law of nations, as they result from the usages established among civilized peoples, from the laws of humanity, and the dictates of public conscience) . Tato tzv. Marternsova klausule (Martens clause) vzešla z iniciativy F. F. Martense, profesora mezinárodního práva v Petrohradě. 12 Ve své době výjimku představuje stipulace Versailleské mírové smlouvy (1919), jež naopak v čl. 228 vyja- dřuje požadavek jejich potrestání; nakonec bylo provedeno dost neadekvátně, a to samotnými německý- mi soudy. Sám císař Vilém II. (Kaiser Wilhelm II von Hohenzollern), který se podle čl. 227 Versailleské mírové smlouvy provinil jen „těžkou urážkou mezinárodní morálky a posvátné autority smluv“ (the supreme offence against international morality and the sanctity of treaties) , nebyl pak nizozemskou vládou k trestní- mu postihu vůbec vydán a naopak tam azylován.

73