Scripta Juridica 5: KODIFIKACE A ROZVOJ MEZINÁRODNÍHO PRÁVA

jakýmsi „potrestáním“ či „vykoupením míru“ (rançon de la défaite) ; změnu v tomto směru vnesly až mírové smlouvy z r. 1919. S použitím termínu „válečné reparace“ sice ještě nevyjadřovaly odpovědnostní (reparační) práv- ní následek, ježto zahájení 1. sv. války spadalo do období tradiční volnosti v uplatňování síly, stanovení jejich výše však už bylo vymezeno (např. čl. 231 Versailleské mírové smlouvy ) rozsa- hem hmotných škod válkou přímo způsobených, l’étendue (de réparations) étant limitée aux seuls dommages matériels directement causés par les Etats agresseurs. Z původně zvažované punitivní kontribuce ve výši 700 miliard zlatých franků (francs-or) , jimiž mělo být Německo potrestáno, byly pak reparace válečných škod vyjádřeny částkou jen 132 miliard zl. marek (marks-or) . Avšak i ta pak byla následně několikrát snížena, až nakonec dohodou z Lausanne (9. 7. 1932) požado- vané reparace anulovány. V letech 1919 −1932 tak Německo uhradilo jen 23 miliard zl. marek; srov. Rousseau Ch., Le droit des conflits armés , Pedone, Paris, 1983, p. 206. Není pochyby o tom, že i to usnadnilo hitlerovskému Německu rozpoutat další světový válečný konflikt. Na druhé straně se obnovovaly všechny před válkou existující styky, na prvém místě pak hospodářské, a to i mezi obyvatelstvem, tedy jednotlivci, včetně práv- nických osob. Pokud jde o osud mezinárodních smluv, dotčených předchozím vyhlášením (vznikem) válečného stavu, oživují (revive) jen smlouvy suspendo- vané, nikoliv však v dané souvislosti zrušené (cancelled) . Dochází i k pokračo- vávání vzájemných styků diplomatických a konzulárních. Institut mírové smlouvy s takto ustáleným obsahem (viz výše), byl tedy kon- traktuální formou ukončení válečného stavu v době plné volnosti států uchylo- vat se k síle, čímž tedy pojmově už není k uplatnění v podmínkách kogentního zákazu této volnosti. Právě tento zákaz totiž zcela změnil vzájemnou právní relaci států v konkrétním ozbrojeném konfliktu, a to z dosavadního rovné- ho postavení (on an equal footing) v poměr mezi porušitelem práva-agresorem a státem v postavení sebeobrany. Ten ale již nemůže být ovládán autonomií smluvní vůle daných států, nýbrž odpovědnostními pravidly obecné platnosti, v daném případě stanovícími právní následky erga omnes povahy. S těmi pak musí být v souladu i každý následný smluvní akt, a − případně − pokud by naopak řečené následky derogoval ve své působnosti, byl by postižen absolutní neplatností jako smlouva odporující jus cogens (čl. 53), např. smlouva, jíž by naopak vítězný agresor chtěl uplatnit vůči své vojensky poražené oběti; abso- lutní neplatnost tu není dána okolnostmi donucení (čl. 52), protože v daném případě nepřátelství už skončilo. 5. Mírová smlouva, příklady z novější praxe S výše podanou teoretickou premisou pak plně koresponduje i praxe ukon- čení 2. sv. války, kterou právě plně stabilizovaný kogentní zákaz uchylování se k síle už provází. Tak Akt bezpodmínečné kapitulace německých ozbrojených sil

74