Scripta Juridica 5: KODIFIKACE A ROZVOJ MEZINÁRODNÍHO PRÁVA

sent of all the parties). Příkladem tu může být skončení Varšavské smlouvy o přá- telství, spolupráci a vzájemné pomoci , 1955 (pod č. 45/1955 Sb.), a to dohodou, jíž v r. 1991 sjednali všichni její účastníci v důsledku známých změn, k nimž došlo na počátku devadesátých let (20. stol.). Jinak ta strana mnohostranné smlouvy, která je změnou hypotézy zvláště dotčena, je jen legitimována (má tedy volnost) smlouvu ve vztahu k ostatním stranám toliko suspendovat , ježto ona sama ji skončit nemůže. Tím ovšem také může vyvolat reakci ostatních stran, které popsaný krok budou pokládat za nevlídný čin (unfriendly conduct, acte peu amical) . Případně je k řečenému suspendování i oprávněna , ale jen dočasně, čímž tento výkon subjektivního práva ale ostatní musí respektovat, ježto tak stanoví nikoliv obecné meziná- rodní právo, ale už konkrétní smlouva. Tak např. čl. 4(1) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (International Covenant on Civil and Political Rights, 16. 12. 1966), normuje, že ustanovení této smlouvy mohou být dočas- ně suspendována za mimořádné situace ohrožující život národa (in time of public emergency which threatens the life of the nation, dans le cas où un danger public exceptionnel menace l’existence de la nation) . Avšak výše řečeným se řídí jen ½ členů mezinárodního společenství, tedy ty státy, jež jsou účastníky Vídeňské úmluvy o smluvním právu (1969), nikoliv ona druhá polovina, uplatňující jen obyčejoprávní obecně platný ekvivalent dané úmluvy. Je tomu tak proto, že se do tohoto ekvivalentu nedostávají pravidla o řízení, zůstávají totiž nadále jen smluvní povahy. Do obsahu obecně platného obyčejového práva se příslušnou stabilizací dostávají jen ustanovení hmotného práva, nikoliv tedy práva procesního. Vídeňská úmluva o smluvním právu (1969) ale vůbec neřeší situaci, 47 kdy protistrana − poté co byla řádně zpravena − vznese námitku o nepřijatelnosti, např. tvrdí, že tu jde jen o záminku a že žádná změna okolností ve skutečnosti nenastala. Není ochotna ani k předání takto vzniklého sporu objektivnímu orgánu k posouzení a trvá stricto jure na plnění smlouvy. Tím se ovšem stra- na, uplatňující klauzuli rebus sic stantibus , stěží donutí k plnění předmětné smlouvy, když ji pro změněnou hypotézu plnit již nechce, protože ji pokládá za skončenou, případně od ní odstupuje, jde-li o smlouvu mnohostrannou. Nastává tudíž nová právní situace (viz níže).

47 Řeší ji jen obyčejové obecně platné právo, jež je k aplikování i stranami úmluvy (1969), a to vzhledem k výslovnému ustanovení její preambule: the rules of customary international law will continue to govern questions not regulated by the provisions of the present Convention .

90