Úvahy k budoucímu vývoji pracovněprávní úpravy

žení objemným mozkovým tumorem zadní jámy lební (o velikosti 4x5x4 cm), jehož existence přitom vyšla najevo až po podpisu zmíněné dohody, projevujícím se zejména silnými bolestmi hlavy a šíje, zvracením, únavou, změnou chutí, nechutenstvím, ne- schopností psát pravou rukou. Soud prvního stupně (Obvodní soud pro Prahu 3) 9 dovodil, že předmětné rozvá- zání pracovního poměru dohodou nebylo učiněno platně. Ze strany zaměstnankyně se předně nejednalo o opožděné podání, jelikož dvouměsíční prekluzivní lhůta k podání žaloby na neplatné rozvázání pracovního poměru na základě § 72 ZP začala běžet až po řádném ukončení dočasné pracovní neschopnosti zaměstnankyně, a k její preklu- zi tak v době podání předmětného návrhu ještě nemohlo dojít. Nejvyšší soud (byť v rovině zcela hypotetické) reflektoval okolnost, že pokud by zaměstnavatel přistoupil k rozvázání pracovního poměru s dotyčnou zaměstnankyní výpovědí, za daného stavu by výpovědní doba měla uplynout v ochranné době [ve smyslu § 53 odst. 1 písm. a) ZP, tj. z důvodu uznané dočasné pracovní neschopnosti], a proto by došlo k jejímu stavení a následnému prodloužení o počet dnů z doby dočasné pracovní neschopnosti zbývajících pro uplynutí výpovědní doby (na základě § 53 odst. 2 ZP). Podle přesvědčení soudu prvního stupně by názor opačný, nereflektující skuteč- nost, že zaměstnankyně z důvodu své dočasné pracovní neschopnosti nemohla svá práva po vymezené období vykonávat, zcela jednoznačně vedl k „extrémnímu nesouladu s principy spravedlnosti a rovného zacházení a požadavku na nemožné jednání“ . Ve smy- slu uvedeného soud uzavřel, že dohoda o rozvázání pracovního poměru byla v před- mětném případu stižena neplatností, jelikož zaměstnankyně v době jejího podpisu trpěla duševní poruchou s vlivem na schopnost posouzení právních následků vlastního jednání i ovládání své vůle. Tato porucha byla zjevně zapříčiněna manifestací toho času nerozpoznaného mozkového nádoru a souvisejícím abúzem analgetik sloužících ke zmírnění bolesti, jež při nadužívání mohou mezi dalšími vedlejšími účinky vést též ke zhoršení úsudku a změnám ve schopnosti rozhodování jedince. S vymezenými závěry vztahujícími se k běhu prekluzivní lhůty se však neztotožnil soud druhého stupně (Městský soud v Praze). 10 Ve svém rozhodnutí uvedl, že předmět- ná lhůta zakotvená v § 72 ZP je svojí povahou propadná (prekluzivní), u níž je tudíž prominutí jejího zmeškání zcela vyloučeno. Přičemž není možná ani analogická apli- kace pravidel pro stavení běhu lhůty v souladu s příslušnými ustanoveními OZ 1964. V posuzovaném případě na základě uvedeného mělo dojít k rozvázání rozporovaného pracovního poměru dohodou s účinky ke dni 31. 12. 2011 a zaměstnankyně proto po- dala svoji žalobu (dne 6. 9. 2012) zjevně opožděně, neboť dvouměsíční lhůta k tomu zákonem vymezená jí uplynula již dne 29. 2. 2012.

9 Viz rozsudek ze dne 26. 9. 2014, č. j. 17 C 128/2012-85, doplněný rozsudkem ze dne 14. 11. 2014, č. j. 17 C 128/2012-96, a opraveným usnesením ze dne 19. 1. 2015, č. j. 17 C 128/2012-114. 10 Viz rozsudek ze dne 1. 4. 2015, č. j. 62 Co 3, 4/2015-144.

74