ZAJIŠŤOVÁNÍ V TRESTNÍM ŘÍZENÍ 2024

v trestním řízení vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci , a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243), dále usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. III. ÚS 674/05, ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. III. ÚS 2597/16, či nález ze dne 22. 5. 2023, sp. zn. III. ÚS 927/23 aj.). Jinak řečeno, svůj zásah shledává Ústavní soud důvodným toliko v situaci materiálního (obsahové ho), a na první pohled zřejmého, odepření spravedlnosti ( denegatio iustitiae ) nalézají cího výrazu v prima facie nedostatečném odůvodnění rozhodnutí, jehož rozhodovací důvody jsou konstruovány obecným a povšechným způsobem [srov. usnesení ze dne Majetkové zajišťovací instituty upravené v ustanovení § 79 a násl. trestního řádu Ústavní soud obecně považuje [srov. nález ze dne 13. 8. 2015, sp. zn. III. ÚS 3647/14 (N 147/78 SbNU 275)] za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívá ní majetku , neboť zajišťované majetkové hodnoty představují majetek ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), a proto se na ně se vztahuje ochrana čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listiny“). Současně však tyto zajišťovací instituty také představují významný nástroj napomáhající objasňování, potrestání a eliminaci následků závažné, zejména hospodářské kriminality (usnesení ze dne 13. 12. 2023, sp. zn. I. ÚS 3006/23). Zároveň však Ústavní soud ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pou ze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o „zbavení majetku“ ve smyslu čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Tento zajišťovací prostředek tedy svojí povahou spadá pod čl. 1 odst. 2 Dodatkového protokolu k Úmluvě, neboť se jedná pouze o opatření vztahující se k omezení „užívání majetku“, resp. můžeme hovořit pouze o „úpravě užívání ma jetku“ (srov. nálezy ze dne 2. 12. 2013, sp. zn. I. ÚS 2485/13 (N 206/71 SbNU 429), ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. III. ÚS 24/17 (N 210/87 SbNU 429), ze dne 22. 5. 2023 sp. zn. III. ÚS 927/23, body 13 a 14, a nález ze dne 19. 9. 2023, sp. zn. I. ÚS 1675/23, body 10 až 15). Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností [srov. např. nález ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13 (N 206/71 SbNU 429), usnesení ze dne 1. 7. 2004 sp. zn. III. ÚS 125/04]. Zajištění je institutem, který napomáhá objasňování závažné, zejména hospodářské trestné činnosti, jehož podstatou je nikoliv odejmutí daných prostředků majiteli, nýbrž omezení dispozičního práva s nimi tak, aby nemohlo dojít k jejich zneužití. Jedná se zde o omezení vlastnického práva dotčených subjektů, avšak v rámci 5. 2. 2004, sp. zn. III. ÚS 554/03 (U 4/32 SbNU 467)]. 1.3 Judikatura Ústavního soudu k zajištění věcí

12