ZAJIŠŤOVÁNÍ V TRESTNÍM ŘÍZENÍ 2024

drženy peněžní prostředky na účtech obviněného bez jakéhokoli právního důvodu, resp. zákonného podkladu. Stejně tak, pokud obdobnou „zdržovací“ taktiku uplatňují v obecné praxi banky, které mnohdy argumentují tím, že peněžní prostředky nelze aktuálně odblokovat pro náročné interní procesy tomuto předcházející. Kdy je jim ovšem ve skutečnosti známo, že po zrušení původního zajišťovacího usnesení mohou v brzké době očekávat doruče ní zajišťovacího usnesení nového (…). Tak nebo tak, pak pokud již, měl by vady napadeného usnesení rovnou ve smyslu ustanovení § 149 odst. 1 písm. a) trestního řádu napravit soud, je-li to samozřejmě možné [srov.: „nezamítne-li nadřízený orgán stížnost, zruší napadené usnesení, a je-li po dle povahy věci potřeba nového rozhodnutí, buď a) rozhodne sám ve věci (…)“ ]. K tomu však v tomto případě soud nepřistoupil. Soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí policejnímu orgánu ve smyslu ustanovení § 149 odst. 1 písm. b) trestního řádu [srov.: „(...) nebo uloží orgánu, proti jehož rozhodnutí stížnost směřuje, aby o věci znovu jednal a rozhodl“ ]. A opět i na tomto místě, pasivita soudu k této možné variantě procesního postupu, anebo její prostá procesní nemož nost v tomto případě nemůže být uvažována ku neprospěchu obviněného. Peněžní prostředky na účtech obviněného byly tak déle jak jeden měsíc výše uve deným způsobem, tedy nezákonně, resp. protiústavně zadržovány. V této souvislosti mimochodem ještě, soud nedal policejnímu orgánu ani jakoukoli lhůtu, ve které má vady svého usnesení napravit. A peněžní prostředky na účtech obviněného tak mohly být teoreticky zadržovány dobu ještě o mnoho delší. I kdyby bylo vše dříve analyzované jakousi běžnou praxí orgánů činných v trestním řízení, takto nelze argumentovat. Tato nemá v současné době ani (a především) svůj zákonný podklad (k tomuto srov. čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle kterého platí, že „státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích sta novených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví“ ), ani svůj podklad judi katorní, pročež ji rozhodně nelze respektovat. Je mi přitom známo, že jinou situací je „zrušení, resp. omezení zajištění“ ve smyslu ustanovení § 79f trestního řádu, k čemuž v tomto případě formálně nedošlo. Pokud je ovšem tak, jak se stalo v případě obviněného, zrušeno samotné zajišťovací usnesení jako takové, zajišťovací usnesení, na kterém jako takovém zajištění stojí, důsledkem tohoto musí být přirozeně, právně korektně, také zrušení, resp. zánik samotného zajiš tění. A v takovém případě je na místě analogicky aplikovat ustanovení § 79f trestního řádu – srov.: „pravomocné zkrácené rozhodnutí o zrušení nebo omezení zajištění bez odů vodnění se doručí orgánům a osobám, kterým bylo doručeno rozhodnutí o zajištění. Orgány a osoby, které byly o rozhodnutí o zajištění vyrozuměny, je třeba vyrozumět i o rozhodnutí uvedeném ve větě první; o omezení zajištění se vyrozumí jen ty z nich, kterých se omezení týká.“

149