ZAJIŠŤOVÁNÍ V TRESTNÍM ŘÍZENÍ 2024

mítnutí žádosti o zrušení takového zajištění, bylo ve všech směrech ústavně konformní (srov. k tomu mimo již shora uvedených rozhodnutí Ústavního soudu i další nálezy ze dne 17. 10. 2023, sp. zn. III.ÚS 1664/23, nebo ze dne 29. 11. 2023, sp. zn. III.ÚS 2498/23, byť se tyto nálezy týkají odůvodnění rozhodnutí o vazbě). 1.5 K ústavností nepoložení předběžné otázky Soudnímu dvoru EU v souvislosti se zajištěním věci V zamítavém nálezu ze dne 19. 9. 2023, sp. zn. I. ÚS 1675/23, se Ústavní soud v případu zajištění nemovitostí vyslovil také k ústavnosti nepoložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie, přičemž uvedl, že v případě, že účastník řízení sám bezúspěšně navrhne soudu poslední instance položení (i znění) předběžné otázky, soud by mohl její ústavně zaručená práva porušit dvěma způsoby. Zaprvé, by soud porušil jeho právo na spravedlivý proces garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny tím, že by se s takovým návrhem na položení předběžné otázky nevypořádal vůbec. Zadruhé, poru šením práv účastníka by také bylo, pokud by se soud poslední instance s jeho návrhem sice vypořádal, avšak jeho odůvodnění by bylo neudržitelné či svévolné. Stěžovatelka byla českou obchodní společností. Jejím jediným jednatelem a spo lečníkem je zahraniční občan, proti němuž je v České republice vedeno trestní ří zení, protože je podezřelý ze spáchání rozsáhlé přeshraniční daňové trestné činnosti. Stěžovatelce byly usnesením policie zajištěny nemovitosti. Proti usnesení policejního orgánu podala stěžovatelka stížnost k vrchnímu soudu, v níž namítala, že policejní or gán zajistil náhradní hodnotu v rozporu s čl. 30 nařízení Úřadu evropského veřejného žalobce (EPPO). Pokud měl vrchní soud o výkladu čl. 30 nařízení EPPO pochybnosti, stěžovatelka navrhla, aby přerušil řízení a položil Soudnímu dvoru Evropské unie před běžné otázky, které ve stížnosti sama formulovala. Vrchní soud stížnost zamítl. K ná vrhu na položení předběžné otázky se vyslovil, že o výkladu relevantních ustanovení unijního práva nemá pochybnosti. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení vrchního soudu z důvodu porušení práva na spravedlivý proces, na zákonné ho soudce a práva vlastnit majetek. V projednávané věci stěžovatelka nenapadala zajišťovací usnesení policejního or gánu a nenamítala protiústavní zásah do svých ústavně zaručených majetkových práv v důsledku samotného zajištění jejího majetku. Napadala pouze usnesení vrchního soudu, v jehož postupu – konkrétně v nepoložení předběžné otázky Soudnímu dvoru – shledávala porušení svých procesních práv, a v důsledku toho rovněž svých majetko vých práv. Ústavní soud se proto ve svém přezkumu zaměřil na postup vrchního soudu ve světle standardů, jež plynou z ustálené judikatury týkající se nepoložení předběž né otázky soudem poslední instance, přičemž především připomněl, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti, zatímco položení předběžné otázky je otázkou unijního práva . Vysoký standard kladený na vnitrostátní soudy poslední instance v ustanovení čl. 267 odst. 3 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen „SFEU“) zásadně není předmětem dohledu ústavních soudů , a to přesto, že jak uvedl i Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze

21