ZAJIŠŤOVÁNÍ V TRESTNÍM ŘÍZENÍ 2024

důvodnost dalšího trvání zajištění, je nutné, aby státní zástupce i okresní soud na tuto novou argumentaci stěžovatelky odpovídajícím způsobem reagovali. Státní zástupce i okresní soud však v napadených rozhodnutích pouze opakovali důvody, které vedly k samotnému vydání rozhodnutí o zajištění, nicméně které – podle tvrzení stěžovatel ky – již pominuly. Smyslem rozhodování o žádosti o zrušení zajištění nemovitých věcí je přitom zvá žit, zda v daný okamžik, kdy zajištění majetku trvá a je posuzováno, je stále nezbytné. Státní zástupce a následně i okresní soud posoudili nezbytnost zajištění pouze k oka mžiku vydání rozhodnutí o zajištění a paušálně ve vztahu k probíhajícímu trestnímu řízení, nijak se však nezabývali novými skutkovými okolnostmi předloženými stěžova telkou v žádosti o zrušení zajištění. V takovém případě jsou však napadená rozhodnutí nepřezkoumatelná. Napadená rozhodnutí státního zástupce a okresního soudu totiž nereagují na klíčovou argumentaci stěžovatelky obsaženou v žádosti o zrušení zajištění, resp. reagují způsobem, který namísto přezkumu nezbytnosti trvání zajištění pouze rekapituluje důvody pro vydání rozhodnutí o zajištění a odkazuje na to, že samotné trestní řízení je na samém počátku. Z napadených rozhodnutí tak není vůbec patrné, že se státní zástupce a následně i okresní soud s argumenty, které jsou pro posouzení nezbytnosti trvání dalšího zajištění relevantní, vypořádali a zvažovali je, neboť na ně nijak nereagovali, a v podstatě lze říci, že se úvahám o nutnosti trvání zajištění vyhnuli, na konkrétní argumenty stěžovatelky stran (1) zániku zástavního práva váznoucího na předmětných nemovitostech a stran toho, že (2) dotčené nemovitosti přestaly být ex lege předmětem vkladové povinnosti do nově vznikající dceřiné společnosti, nere agovali. Státní zástupce a případně i okresní soud se proto budou muset po kasačním nálezu Ústavního soudu touto argumentací stěžovatelky a nově předestřenými skutko vými okolnostmi znovu zabývat a náležitě je vypořádat. Lze tak uzavřít, že orgány veřejné moci nejsou povinny se ztotožnit s argumen tací účastníka řízení. Právo na soudní a jinou právní ochranu totiž nelze zaměňovat s právem na úspěch v řízení: jde „pouze“ o to, aby toto řízení bylo vedeno korekt ně a respektovalo všechna práva jeho účastníků. To ovšem také znamená, že se státní orgány musí řádně vypořádat s relevantní argumentací, uplatněnou účastníkem řízení , a nevyhoví-li jí, jsou povinny své rozhodnutí náležitým způsobem odůvodnit. V nyní posuzovaném případě se tak ale nestalo, jak se podává ze shora uvedeného. Tímto způ sobem proto bylo porušeno právo na soudní (v případě okresního soudu) a jinou práv ní (u státního zástupce) ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. V důsledku napadených rozhodnutí, které se týkají zajištění věcí ve vlastnictví stěžovatelky, pak byl porušen rovněž čl. 11 odst. 1 Listiny. Takové odůvodnění napadených rozhodnutí vůbec neodpovídá ustálené judikatu ře Ústavního soudu, která klade na odůvodnění rozhodnutí, která zasahují do základ ních lidských práv, konkrétní požadavky, tak aby každé takové rozhodnutí, a to včetně rozhodnutí o zajištění věci důležité pro trestní řízení, ale i případně rozhodnutí o za-

20