ZAJIŠŤOVÁNÍ V TRESTNÍM ŘÍZENÍ 2024

Ústavně souladným odůvodněním napadených rozhodnutí o zamítnutí žádosti stě žovatelky nazrušení zajištění nemovitých věcí se nedávno zabýval Ústavní soud rovněž v nálezu ze dne 22. 5. 2023 sp. zn. III. ÚS 927/23. V této věci Ústavní soud opětovně konstatoval, že zajištění lze provést, nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že urči té majetkové hodnoty jsou určeny ke spáchání trestného činu nebo k jeho spáchá ní byly použity, případně jsou výnosem z trestné činnosti (po novele provedené zák. č. 55/2017 Sb jde o důvodné podezření, že určitá věc je nástrojem trestné činnosti nebo výnosem z trestné činnosti), přičemž postačí dostatečně odůvodněný vyšší stu peň pravděpodobnosti [srov. již citované nálezy sp. zn. I. ÚS 2485/13 a sp. zn. I. ÚS 3511/14]. Specifická situace v této věci vyplývala však z toho, že stěžovatelka důvodně upozor nila na skutečnost, že v žádosti o zrušení zajištění přednesla zcela nové skutkové okolnosti, které měly vyvrátit potřebu trvání zajištění . Tyto nové skutkové okolnosti přitom značně zpochybnily důvodnost trvání zajištění, a to právě v kontextu vydaného rozhodnutí o zajištění a jeho odůvodnění. Lapidárně řečeno, důvody pro trvání zajištění, kterými zprvu orgány činné v trestním řízení argumentovaly, podle stěžovatelky odpadly. Není proto možné se spokojit s pouhým zjištěním, že rozhodnutí o zajištění bylo vydáno na základě zákona, příslušným orgánem a že není projevem svévole. To, zda existu jí i další důvody pro trvání zajištění, které relativizují stěžovatelkou nově předložené skutečnosti obsažené v návrhu na zrušení zajištění, totiž nebylo v napadených roz hodnutích objasněno, neboť se k nim oba tyto státní orgány nevyjádřily. Pokud však stěžovatelka v reakci na odůvodnění zajišťovacího příkazu předložila v žádosti o zrušení zajištění argumenty opírající se o nově nastolený skutkový stav, které zpochybňovaly Finančního úřadu pro Prahu 2 ze zajištěného bankovního účtu stěžovatelky. Naopak v nyní posuzova ném případě nečekaně, bez jakéhokoli odůvodnění změny rozhodovací praxe státní zástupce vrchního státního zastupitelství žádosti stěžovatelky o uvolnění zajištěných prostředků na platbu daně nevyho věl. Již tato skutečnost podle Ústavního soudu erodovala výklad státního zástupce učiněný v ústavní stížností napadeném usnesení a dovozující nedůvodnost omezení zajištění stěžovatelčiných peněžních prostředků. Rozhodnutí státního zástupce tak neobstojí při ústavněprávním přezkumu již právě z dů vodu absence zdůvodnění odklonu od předchozího postupu ve stejné trestní věci, který byl nadto plně v souladu s povinností vzít v potaz i ochranu ústavně chráněných a oprávněných zájmů soukromé osoby zasažené zajištěním majetku na nerušeném užívání vlastnictví a na podnikání. Mimoto ovšem odůvod nění napadeného usnesení státního zástupce (jakož i vrchního soudu) postrádá též další nezbytné úvahy o rozsahu zajištění, a to i s ohledem na délku jeho trvání. Státní zástupce toliko konstatoval nedůvodnost podaných žádostí o omezení zajištění s tím, že z dosavadního průběhu vyšetřování nevyplynulo, že by již bylo dosaženo předpokládaného účelu zajištění, a že sama skutečnost, že stěžovatelka má hradit závazky různého druhu nemůže být důvodem pro omezení zajištění peněžních prostředků. Vrchní soud pak k tomu jen doplnil, že zájem na dosažení účelu zajištění je v dané fázi řízení silnější než možný zájem stěžovatelky na úhradě jejích závazků označených v předmětných žádostech. Za této situace nelze než uzavřít, že státní zástupce ani vrchní soud nedostáli požadavkům kladeným na odůvodnění jejich roz hodnutí zasahujících do ústavně chráněného vlastnického práva stěžovatelky, zejména se nevypořádali se specifiky stíhané trestní věci a zajištění stěžovatelčiných prostředků, a to i s ohledem na jeho délku a na skutečnost, že v předešlých případech, nikoliv neobdobných, již omezení zajištění pro konkrétní platby bylo státní zástupkyní odsouhlaseno.

19