ZAJIŠŤOVÁNÍ V TRESTNÍM ŘÍZENÍ 2024

a nikoli z důvodu nepředložení omluvy. 8 Pakliže je omluva předložena a existují po chybnosti o pravdivosti tvrzených skutečností, je třeba je vhodným způsobem ověřit a teprve v případě jejich vyvrácení lze přistoupit k aplikaci dalších zajišťovacích institu tů, 9 přičemž v některých aspektech lze rozdílně přistupovat k důvodům tvrzeným ob viněným a svědkem, což souvisí s jejich odlišným procesním postavením. 10 A konečně je vhodné uvést, že s ohledem na konkrétní okolnosti může být omluva předložena a akceptována i po termínu plánovaného procesního úkonu. 11 Procesní předpisy nestanoví povinnost orgánů veřejné moci přistoupit v případě neuposlechnutí předvolání k předvedení nebo uložení pořádkové pokuty, jde pouze o oprávnění, kterého mohou využít. Aplikační praxe je v tomto směru poměrně růz norodá. Např. někteří předsedové senátu při prvním neuposlechnutí výzvy k dosta vení se přistupují k opětovnému předvolání, jiní naopak k uložení pořádkové pokuty nebo k předvedení. Procesní předpisy nestanoví kritéria pro výběr mezi předvedením a uložením pořádkové pokuty, vždy záleží na úvaze konkrétního vykonavatele veřejné moci, v tomto případě soudu, resp. předsedy senátu. Nicméně považuji za mimořádně důležité, aby výběr konkrétního zajišťovacího institutu byl výsledkem pečlivé a odů vodněné úvahy, tedy aby bylo v rozhodnutí o něm přesvědčivě vysvětleno, pro jaké důvody bylo přistoupeno k předvedení a nikoli k uložení pořádkové pokuty, a naopak, popř. pro jaké důvody bylo přistoupeno k využití obou institutů, což zákonná úpra va nevylučuje. V opačném případě bude postup vykonavatele veřejné moci zatížen nepřezkoumatelností a jen stěží bude moci být uvažováno o proporcionalitě, která je základním předpokladem pro aplikaci těchto institutů. 8 „ Ústavní soud činí poznámku k vyjádření státní zástupkyně, že stěžovatel nebyl postižen za nedostavení se k výslechu, ale za nepředložení řádné omluvy. Cílem pořádkové pokuty je, aby se stěžovatel dostavil k výsle chu, a proto je sankcionováno nevyhovění takové výzvě, nikoli nepodání omluvy. Omluva, pokud jsou v ní uvedené důvody opodstatněné, pouze slouží jako okolnost, která vylučuje uložení pořádkové pokuty; nemůže však být pohrůžkou či dokonce uložením pořádkové pokuty vymáhána. Není zákonnou povinností obviněného se omluvit, samozřejmě s rizikem, že bude postižen za nekonání, které mohl omluvou ospravedlnit. “ [Nález Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2005, sp. zn. IV. ÚS 31/05 (N 147/38 SbNU 167).] 9 K tomu srov. např. usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 2. 1996, sp. zn. 3 To 81/96. 10 Srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1594/10 (N 209/59 SbNU 63), nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. IV. ÚS 3815/17 (U 2/92 SbNU 360). 11 K tomu lze příkladmo poukázat na závěry Nejvyššího správního soudu: „ Je sice skutečností, že pravý smysl má omluva učiněná ještě před událostí, která má nastat, nicméně k takové omluvě nejsou vždy objektivně podmínky (náhlé onemocnění, úraz, které brání uvedené omluvě). Proto také ani zákon o přestupcích, ani správní řád nehovoří o omluvě předem, tedy ještě před událostí, která má nastat. Ustanovení § 74 odst. 1 zákona o přestupcích hovoří o „náležité omluvě“ a ustanovení § 59 zákona č. 500/2004 Sb. o „bezodkladné omluvě správnímu orgánu s uvedením důvodů“. Z těchto ustanovení proto nelze dovodit, že se účastník řízení musí vždy omluvit předem, a to ještě před očekávanou událostí. To vždy závisí na okolnostech, za nichž došlo k pracovní neschopnosti. Obecně proto náležitou omluvou či bezodkladnou omluvou správnímu orgánu může být i omluva učiněná s určitým odstupem času po události, která měla nastat, jež podle konkrétních okolností splňuje znaky náležité či bezodkladné omluvy správnímu orgánu. “ (Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2009, č. j. 7 As 9/2009-66.)

230