ZAJIŠŤOVÁNÍ V TRESTNÍM ŘÍZENÍ 2024

zajištění, a to i jinými omezujícími opatřeními než vazbou. I v těchto případech je nezbytné přiměřeně uplatňovat tzv. doktrínu zesílených důvodů a existenci veřejného zájmu na dalším trvání omezujících opatření odůvodnit nejen přetrváváním původně dovozených vazebních důvodů, ale jejich trvání podpořit i dalšími konkrétními sku tečnostmi, z nichž obava zakládající vazební důvod plyne, a přitom zohlednit časový faktor limitující dobu zásahu do základních práv obviněného, v závislosti na intenzitě zásahu, který je s konkrétním surogátem vazby spjatý. Čím je zásah do základních práv a svobod jednotlivce v důsledku uplatňovaného institutu nahrazujícího vazbu nebo s ním spojeného sekundárního omezení intenzivnější, tím více restriktivně je nutné nahlížet na dobu, po kterou je možné do základních práv obviněného zasahovat. 7.4 Započítání doby omezení do délky výkonu trestu Doba výkonu vazby ovlivňuje výměru ukládaného a vykonávaného trestu, když tato se v případě odsouzení obligatorně započítává do uloženého trestu, pokud je toto započítání s ohledem na ukládaný druh trestu možné (§ 92 odst. 1 trestního zákoní ku). Není-li započítání vazby možné, přihlédne soud k této skutečnosti při stanovení druhu trestu, popřípadě jeho výměry (§ 92 odst. 3 trestního zákoníku). Právní úprava započítání vazby však neřeší otázku, započítaní/zohlednění doby trvání omezení na zá kladě opatření nahrazujících vazbu. Výjimku v tomto směru představuje pouze situace, kdy spolu s opatřením nahrazujícím vazbu byla jako sekundární opatření uložena po vinnost zdržovat se ve stanoveném časovém období v určeném obydlí nebo jeho části uložené obviněnému podle § 73 odst. 3 trestního řádu. Je nepochybné, že s výjimkou písemného slibu je uplatňování surogátů vazby spja to s méně nebo více intenzivním zásahem do základních práv a svobod jednotlivce a potřeba eliminace důvodu vazby již v průběhu trestního řízení omezuje obviněného. Trvání tohoto omezení by tak mělo být přiměřeně zohledněno při sankcionování, a to v závislosti od intenzity zásahu s omezením spjatého. V aplikační praxi byla řešena otázka, zda v případě uložení povinnosti zdržovat se ve stanoveném časovém období v určeném obydlí nebo jeho části uložené obviněnému podle § 73 odst. 3 trestního řádu je možné dobu výkonu tohoto omezení přiměřeně redukovat a nezapočítat ji do výměry trestu odnětí svobody celou, a to s poukazem na rozdíl mezi výkonem vazby a omezením osobní svobody spojeným s „ vyšším kom fortem domácího prostředí“ . Ústavní soud v této souvislosti dle našeho názoru správně konstatoval, že aktuální úprava obsažená v § 92 trestního zákoníku nevytváří prostor pro odlišný přístup pro započítání doby tohoto omezení, než je tomu při započítá ní doby vazby. Extenzivní výklad obecných soudů, použitý pro redukci doby trvání povinnosti zdržovat se v domácím prostředí, shledal Ústavní soud za ústavně nekon formní. 17 Za inspiraci a podnět k další odborné diskusi však považujeme konstatová ní vyslovené v citovaném nálezu jako obiter dictum , v němž považuje individuálního

17 Nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 6. 2023, sp. zn. II. ÚS 2879/22.

99