ZÁKAZ NUCENÍ K SEBEOBVIŇOVÁNÍ PŘI ČINNOSTI INSPEKTORÁTU PRÁCE / Jakub Morávek (ed.)

menuta. Krátce řečeno, svého druhu nezávislost soudů common law na panovnické moci nedávala záruku výsledku soudního sporu s potenciálně „politicky nebezpečný- mi“ poddanými jejího veličenstva. Ve středověku, stejně jako i v ranném novověku byla běžnou součástí, jako nástroj vyšetřování a výslechu, ať již v rámci církevních procesů, nebo procesů světských, tor- tura. Prostřednictvím systematického krutého mučení se obviněný přiměl k doznání. Doznání dosažené mučením bylo bráno jako relevantní důkazní prostředek svědčící o vinně obviněného. Stejné platí pro případ, kdy vyslýchaný donucen mučením uvedl jména jiných osob. Ve 13. století dochází v rámci inkvizičního procesu 8 při řízení i před Hvězdnou komorou a Komisí pro církevní záležitosti k zavedení institutu tzv. povinné přísahy (ji- nak také přísahy ex officio ) a povinného svědectví. Prvně byla přísaha ex officio použita v Anglii v roce 1246 před církevním soudem. Podstata přísahy ex officio spočívala v tom, že dotazovaná osoba musela usvědčit sama sebe, nebo přísahat křivě a zatížit tak své svědomí. Odmítnutí přísahy přitom zakládalo fikci přiznání a mělo za důsledek odsouzení. Jinak řečeno, dotyčný přísahal, že bude odpovídat pravdu na jakoukoli otázku, včetně té, jejíž odpověď přispěje k jeho usvědčení. Přísahal tedy, že bude vypovídat i sám proti sobě, že bude sám sebe usvědčovat. V této souvislosti je třeba jako podstatný moment vnímat středověkou realitu, kde lež v tomto kontextu znamenala křivopřísežnictví a smrtelný hřích. Lež znamenala nepřijatelně zatížit své svědomí. Přísaha ex officio byla ve všemožných procesech využívána (a zneužívána) až do přelomu 16. a 17. století. V průběhu 16. století došlo v Anglii k vnitřnímu pnutí. Dolní sněmovna Parlamentu, v níž měli většinu puritáni, v roce 1570 vydala dekla- raci Napomenutí Parlamentu. Ta vyvolala ze strany koruny řadu represivních opat- ření. V rámci procesů s „rebelanty“ jak před Soudem Hvězdnou komorou, tak před Vysokou komisí a dalšími soudy byla hojně užívána přísaha ex officio . Reakcí na to bylo odmítání v tuto chvíli již nenáviděné zásady ze strany puritánů. 9 Napětí vyvrcholilo přibližně v polovině 17. století těsně před nástupem anglické revoluce v případu Johna Lilbuernea. Lilbuernea byl politik a čelní představitel strany levellerů. V roce 1638 odmítl před Soudem Hvězdné komory složit přísahu ex officio 8 Prosazení inkvizičního trestního řízení ve 12. století je spojováno mj. s papežem Inoncencem III. Jeho součástí bylo zakotvení povinnosti obviněného odpovídat pravdu. K tomuto dále viz Musil, J. zákaz nucení k sebeobviňování ( nemo tenetur se ipsum accusare). Kriminalistika. Praha: Ministerstvo vnitra České republiky. 2009. sv. 4. K tomuto Musil (tamtéž) dále cituje Tomáše Akvinského „…obžalovaný z povinnosti je vázán vyložit soudci pravdu, kterou od něj podle pravidel práva vyžaduje. A proto, nechce-li vyznat pravdu, kterou je vázán říci, nebo když ji lživě popře, smrtelně hřeší.“ 9 Srov. ob cit. sub. 6, s. 168

9