ZÁKAZ NUCENÍ K SEBEOBVIŇOVÁNÍ PŘI ČINNOSTI INSPEKTORÁTU PRÁCE / Jakub Morávek (ed.)

stitut již delší dobu známý v rámci (ust. § 88) zákona 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích. 1. Nemo tenetur v historických souvislostech Pokud bychom měli nemo tenetur ve stávajícím slova smyslu z historického hledis- ka charakterizovat, nabízí se slova jako odpor, revoluce, racionalita. Jde o svého druhu projev vzdoru proti dosavadním pořádkům, který v sobě nese zjevný aspekt racionality. Jde o jeden z nástrojů revoluce v rané fázi boje za náboženskou svobodu (konkrétně jde o reakci na soupeření mezi anglikány a kalvinisty v Anglii 17. století), 6 později boje za občanská práva a revoluci proti státu. Princip, že nikdo nesmí být nucen usvědčit sám sebe , není nový. Jeho základní my- šlenková linie je poměrně prostá. Nemůže vést k nalezení spravedlnosti, pokud si ob- viněný má vybrat mezi trestem za to, že nepřispěje ke svému usvědčení, a trestem za prokázanou vinu, zejména pokud se doznáním vyhne bolesti a utrpení. Doznání jako vysvobození a ušetření si dalšího utrpení nemá žádnou cenu. Výsledek procesu z hlediska konečného účelu práva, tedy nalezení spravedlnosti, je navíc značně nejistý, neboť nejeden nevinný radši své martýrium ukončí doznáním. Toho si byli vědomy již starověké kultury, které vzaly nemo tenetur za součást svých právních řádů. 7 V době temného středověku však poměrně prozaicky došla světská i církevní moc k závěru, že pro upevnění svých pozic, umlčení nesouhlasných úst a jiných živlů, které jí ohrožují, není zachování takového principu žádoucí. Zásada nemo tenetur tak byla na dlouhá léta zapomenuta. 1.1 Nemo tenetur – Anglická kapitola Historie stávávající podoby nemo tenetur se začala psát ve 13. století primárně v Anglii. Jednou z institucí sloužícímk vynucování panovnické moci vůči významnýmosobám veřejného a politického života byl soud zasedající ve Hvězdné komoře Westminsterského paláce, podle místa svého zasedání označovaný jako Hvězdná komora. Vedle Hvězdné komory ve věcech církevních působila Komise pro církevní záležitosti. Jejím účelem byla ochrana anglikánské církve, resp. monarchie, jejíž hlava byla současně hlavou círk- ve v Anglii. Jednalo se o instituce mimo soustavu soudů common law . Důvod oddělení byl prostý a opisuje shora naznačený důvod, pro který byla zásada nemo tenetur zapo- 6 Srov. Holländer, P. Příběhy právních pojmů. Plzeň: Aleš Čeněk, a.s. 2017, s. 165. 7 Zásada se objevuje již ve starověkých právních systémech. Musil v této souvislosti například uvádí: „ judaistický talmud (vzniklý v období 300 let před naším letopočtem až 600 let našeho letopočtu) vyjadřoval tuto zásadu rčením, že „nikdo nestojí člověku blíže, než on sám sobě, a nikdo sám ze sebe nedělá zločince“. Starozákonní soudce nejenom, že nesměl vynucovat doznání obžalovaného, ale dokonce nesměl k jeho usvěd- čení použít ani dobrovolné přiznání.“ Musil, J. zákaz nucení k sebeobviňování ( nemo tenetur se ipsum accusare). Kriminalistika. Praha: Ministerstvo vnitra České republiky. 2009. sv. 4.

8