ČPŽP 60

2/2021 recenze a anotace Druhá část knihy se pak zabývá mořskou biodiverzitou (jako ohroženou pří- rodou), která je předmětem pravidel na jejich ochranu. Ta mají však dílčí či selek- tivní charakter. Zvláštní pozornost autorka věnuje jednak ochraně cílené na dru- hy živočichů; příkladem je Úmluva o ochraně stěhovavých druhů volně žijících živočichů (1979). Druhá kapitola pak zkoumá opatření cílená na určité prostory. Zde se jedná o chráněné mořské oblasti. Globální úmluvy, které předvídají zřizo- vání chráněných oblastí, se přímo nezabývají mořskými oblastmi, ale jsou poten- ciálně využitelné. Více se zde uplatňují dokumenty soft law , jako Cíle z Aichi pro biologickou rozmanitost (2010). Propracovanější je úprava na regionální úrovni, ale není rovnoměrně zastoupená (příkladem může být oblast severovýchodního Atlantiku). Zřizování chráněných mořských oblastí dále od pobřeží ovšem naráží také na obecný právní režim volného moře. Vyvrcholením monografie a úspěšným pokusem o syntézu je pak třetí část, která pojímá mořskou biodiverzitu jako určitou komplexitu (celek), kterou je tře- ba zachovat. Autorka si je vědoma omezení a roztříštěnosti právní úpravy, kterou popsala v předchozích částech, a doporučuje překonání této roztříštěnosti apli- kací obecných principů mezinárodního práva životního prostředí. I tato část je rozdělena na dvě kapitoly. V první z nich analyzuje principy zaměřené na zvýšení kvality rozhodování v zájmu odpovědného rozhodování států. Jde zde především o povinnost posuzování vlivů na životní prostředí (EIA), kterou potvrdil jako obyčejové pravidlo Mezinárodní soudní dvůr ve věci Celulózky na řece Uruguay (Argentina v. Uruguay, 2010) a Mezinárodní tribunál pro mořské právo ve svém posudku „Odpovědnost a povinnosti států, které navrhly osoby a entity, v rámci činností vykonávaných v Oblasti“. Druhá kapitola se zabývá principy zaměřené na adaptivní řízení lidských činností. Zde je představen princip předběžné opatr- nosti, jehož význam v mezinárodních dokumentech o životním prostředí se zvy- šuje. Jde patrně o potenciálně obyčejovou normu mezinárodního práva. Celá monografie je zakončena obsáhlým a zdařile shrnujícím závěrem, který prokazuje nejen hluboké teoretické znalosti autorky, ale i její smysl pro realitu fun- gování mezinárodního práva. Správně zde zdůrazňuje, že specifika úpravy mořské biodiverzity, včetně její roztříštěnosti, je možné překonat. Spíše než vytváření no- vých pravidel autorka doporučuje důsledné uplatňování existujících pravidel a je- jich integraci prostřednictvím principů práva životního prostředí. Současně však nevylučuje tvorbu nových pravidel a zde poukazuje právě na výše zmíněné (a do- sud neukončené) jednání mezinárodní konference k přípravě dohody o ochraně biodiverzity v prostorech za hranicemi národní jurisdikce. Na závěr nezbývá než zhodnotit recenzované dílo. Jde nesporně o vynikající monografii, která představuje přínos nejen pro českou právní vědu, ale má – díky svému tématu, jazyku a způsobu zpracování – mezinárodní přesah. Lze ji rozhod-

120

ČESKÉ PRÁVO ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ