ČPŽP 61

3/2021

komentovaná judikatura soudního dvora EU a eslp

• komentovaná judikatura SD EU a eslp •

Dvojí trestání v ochraně životního prostředí: Pět let s rozsudkem ESLP ve věci A. a B. proti Norsku JUDr. Vojtěch Vomáčka, Ph.D., LL.M. Tento článek shrnuje novější judikaturu ESLP z oblasti ochrany životního pro- středí. Blíže se zaměřuje na závěry k uplatňování principu ne bis in idem k mož- nosti dvojího trestání v ochraně životního prostředí – a způsob jakým české soudy postupně tyto závěry reflektují. Problematika dvojího trestání je v ochraně životního prostředí dlouhodobě aktuální a zároveň relativně opomíjená. 1 Přitom je zřejmé, že v praxi často dochá- zí v důsledku závadného jednání k porušení hned několika složkových zákonů, případně (rovněž) k naplnění skutkové podstaty některého z trestných činů proti životnímu prostředí. Nevede se nutně společné řízení, jak předvídá § 41 záko- na č. 250/2016, o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, a celá problematika zdaleka není vyčerpaná tím, že právní úprava stanoví hranici mezi přestupkem a trestným činem a upravuje oznamovací a předávací povinnost správních orgá- nů. 2 Podmínkou zvažování aplikace zásady ne bis in idem pochopitelně je, že se jedná o trestání 3 a že k nějakému trestání ve více liniích vůbec dojde; nestačí, po- kud se další z možné sankce neaktivují (nezahájí se řízení), takže nemůže dojít k naplnění podmínky „bis“. 4 1 V tomto časopisu viz zejm. Langrová, V. Právní odpovědnost za správní delikty v ochraně životního prostředí, České právo životního prostředí , 2004, č. 2(12), str. 3–137; k různým praktickým problé- mům viz i Hlaváčová, L. Nápravná opatření a likvidace černých skládek – vybrané otázky, České právo životního prostředí , 2019, č. 4(54), s. 55. 2 Viz § 8 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, § 64 zákona č. 250/2016 Sb., případně § 71 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích. 3 Nicméně jak je obecně známo, čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě se vztahuje jak na činy kvalifikova- né vnitrostátním právem jako trestné činy, tak i na činy jím kvalifikované jako přestupky, popř. jiné správní delikty a výjimečně i disciplinární delikty. Některé ze smluvních stran Úmluvy (např. Rakousko, Francie, Německo a Itálie) se již v první polovině devadesátých let pokusily vyloučit tak široký dopad zásady ne bis in idem , ale neuspěly. ESLP neuznal jejich výhradu k čl. 4 Protokolu č. 7 Úmluvy, že zákaz dvojího stíhání a potrestání se týká jen řízení o trestných činech podle vnitro- státního práva. Podle ESLP taková výhrada nesplňuje podmínky čl. 64 (nyní čl. 57) Úmluvy. Viz rozsudek ESLP ze dne 23. 10. 1995, Gradinger proti Rakousku , stížnost č. 15963/90. 4 K tomu viz např. usnesení NS ze dne 17. 2. 2021, sp. zn. 8 Tdo 1368/2020; ústavní stížnost odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost usnesením ÚS ze dne 28. 6. 2021, sp. zn. II.ÚS 1670/21.

ČESKÉ PRÁVO ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ

133