ČPŽP 61

3/2021 z judikatury ústavního soudU ČR Broumovska žalobci navrhovali absolutní omezení výskytu vlka. Argumentovali tím, že stát má stejně jako ostatní subjekty povinnost předcházet přímým škodám na majetku občanů, jak vyplývá z § 2900, § 2901 a § 2903 odst. 2 ObčZ. Stát však podle jejich názoru svou prevenční povinnost neplní, chrání vlka jako kriticky ohrožený druh zvláště chráněného živočicha a poskytuje pouze nedostatečné ná- hrady za jím způsobenou škodu, neboť náhrada podle zákona č. 115/2000 Sb., o poskytování náhrad škod způsobených vybranými zvláště chráněnými živoči- chy, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 115/2000 Sb.“) nezohledňuje náklady, které má chovatel s likvidací zabitých zvířat. Žalobci poukazovali také na nepřiměřenost podmínek, které je nutné splnit, aby byla náhrada podle zákona č. 115/2005 Sb. vyplacena. Svou argumentaci doplnili odkazem na útoky na člověka zaznamenané v Německu, Řecku, Kanadě a USA a vyslovili obavu ze vzniku podob- ných případů v České republice, pokud nebude situace včas řešena. Prvostupňový soud žalobu zamítl, 4 neboť došel k závěru, že nemá oprávně- ní uložit MŽP přípravu změny zákona tak, jak požadovali žalobci. Proti tomuto rozhodnutí stěžovatelé podali odvolání k Městskému soudu v Praze, který zrušil rozsudek okresního soudu, řízení zastavil a věc postoupil MŽP. 5 Podle městské- ho soudu se totiž nejedná o poměry soukromého práva, nýbrž o snahu podnítit MŽP k zákonodárné iniciativě. Proti usnesení městského soudu stěžovatelé po- dali dovolání, na jehož základě Nejvyšší soud rozhodnutí městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 6 Podle Nejvyššího soudu není jiný orgán, který by byl oprávněn rozhodnout o ochraně práv a oprávněných zájmů účastníků v této věci. MŽP sice může navrhovat změnu legislativy, není však příslušné projednat a rozhodnout o právu žalobců na ochranu jejich vlastnického práva. Proto zde byl k rozhodnutí o ochraně práv účastníků příslušný soud. Městský soud následně potvrdil rozsudek okresního soudu o zamítnutí žaloby. 7 Uvedl, že i stát má prevenční povinnost stejně jako právo přiměřeně zasáhnout tak, aby nedocházelo k nedůvodné újmě na majetku. Zároveň však konstatoval, že žalobě nebylo možné vyhovět, neboť soud správnímu orgánu nemůže nařídit, aby rozhodl určitým způsobem a v určité době. Opačný postup by byl v rozporu se zásadami dělby moci v České republice. Následné dovolání Nejvyšší soud zamítl. 8 Konstatoval, že změny zákona nelze dosáhnout skrze soudní rozhodnutí, aniž by byly porušeny principy dělby moci v České republice. Ani vydání rozsudku v po- žadovaném znění by nemohlo stěžovatelům přinést účinnou ochranu před ško- 4 Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. 3. 2018, č. j. 26 C 12/2018-37. 5 Usnesení MS v Praze ze dne 27. 6. 2018, č. j. 19 Co 155/2018-64. 6 Usnesení NS ze dne 30. 5. 2019 č. j. 25 Cdo 4017/2018-77. 7 Rozsudek MS v Praze ze dne 16. 10. 2019, č. j. 19 Co 155/2018-86. 8 Rozsudek NS ze dne 3. 9. 2020 č. j. 25 Cdo 366/2020-109.

150

ČESKÉ PRÁVO ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ