ČPŽP 61

3/2021 z judikatury ústavního soudU ČR dami způsobenými vlkem, neboť vypracování návrhu legislativy nezaručuje jeho přijetí vládou a schválení Parlamentem. Komentář Rekapitulovaný vývoj případu naznačuje paradoxní vyústění: Civilní soudy konstatovaly vlastní pravomoc k rozhodnutí o žalobě, aby mohla být poskytnuta soudní ochrana práv žalobců, protože MŽP nemůže zajistit přijetí právního předpisu, který by situaci žalobců řešil. Ale dospěly k závěru, že samy nemohou ničeho činit. Z pohledu požadavku na účinnou ochranu práv je zřejmé, že podle žalobců dochází k nepřiměřenému zásahu do jejich majetkových práv, v rozporu s pre- venční povinností státu. Civilní soudy posuzovaly povinnost státu optikou civilní úpravy prevenční povinnosti, která umožňuje, aby ohrožený při vážném ohrožení požadoval, aby soud uložil vhodné a přiměřené opatření k odvrácení hrozící újmy (§ 2903 odst. 2 ObčZ). Není pochyb, že stát má povinnost přiměřeně zasáhnout tak, aby nedocházelo k nedůvodné újmě na majetku jednotlivců, a tato povinnost odpovídá pozitivní- mu závazku státu zajistit ochranu vlastnického práva i dalších práv. Povinnost stá- tu v daném případě je však povahy veřejnoprávní, protože ji stát zajišťuje zejména veřejnoprávními prostředky, z pozice nadřazené, takže dotčené právo žalobců má povahu subjektivního veřejného práva. Z pohledu mocenské teorie 9 nebo meto- dy právní regulace 10 nesplňuje vztah státu a jednotlivců při zajištění jejich ochra- ny před škodami vznikajícími vlky obecné chápání soukromoprávního vztahu, na kterém je založena pravomoc civilních soudů projednávat věci v občanském soudním řízení podle § 7 odst. 1 o. s. ř. Ochranou subjektivních veřejných práv jsou v tomto případě pověřeny správní soudy podle § 2 s. ř. s. Soudy včetně ÚS naznačují, že za výsledek sporu si mohou žalobci do značné míry sami tím, o co žádají. Podle NS „zřejmě zcela neuvážili průběh legislativního procesu“ , podle ÚS „zvolili procesní postup podle občanského zákoníku, jenž je ne- vhodný již na první pohled. Nejeví se příliš smysluplně, pokud byl podle ustanovení zakotvujícího (soukromoprávní) prevenční povinnost formulován návrh, na jehož základě měla být soudem orgánu veřejné moci uložena povinnost veřejnoprávního charakteru.“ Mohlo by se zdát, že při vhodnějším uchopení žaloby by mohli ža- lobci uspět, ale není tomu tak již z podstaty věci. Veřejnoprávní povahu nemá jen povinnost, která měla být soudy uložena, nýbrž již samotný vztah mezi státem a žalobci. Není přitom podstatné, že o náhradě škody způsobené zvláště chrá- 9 Viz např. usnesení ÚS ze dne 25. 11. 1993, sp. zn. II. ÚS 75/93, a ze dne 9. 6. 2008, sp. zn. I. ÚS 1359/08. 10 Viz např. usnesení zvláštního senátu o rozhodování o rozhodování některých kompetenčních spo- rů ze dne 5. 5. 2005, č. j. Konf. 81/2004-12, nebo ze dne 2. 9. 2010, č. j. Konf. 110/2009-11.

ČESKÉ PRÁVO ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ

151