ČPŽP 61

3/2021

z judikatury ústavního soudU ČR

Nezákonný zásah v podobě nedostatečné ochrany před vlky Uvedené neznamená, že by žalobci se zásahovou žalobou uspěli. Co se týče procesního postupu , zásada subsidiarity zásahové žaloby obecně vyžaduje, aby nebyla k dispozici žaloba jiného typu 49 a aby před podáním žaloby byly vyčerpány prostředky, které by mohly vést k nápravě před správním orgánem, resp. před orgánem veřejné moci, který se namítaného pochybení (zde nečinnosti) dopouští. 50 V případě podání zásahové žaloby spočívající v nečinnosti správního orgánu je tímto prostředkem, jak již bylo uvedeno, opatření proti nečinnosti podle § 80 správního řádu, které se s přihlédnutím k § 6 odst. 1 ve spojení s § 174 odst. 1 téhož zákona uplatní na všechny úkony správních orgánů. 51 Pro žalobu v dané věci, která směřuje proti MŽP, však aktivace opatření proti nečinnosti není nutná. Podle soudů by totiž v situaci, kdy se tvrzené nečinnosti dopouští ústřední orgán státní správy, byl požadavek na podání žádosti o přijetí opatření proti nečinnosti příliš formalistický. 52 To platí i pro MŽP. 53 Samotný požadavek přijetí zákona, který by umožnil odstřel vlků , je zby- tečný, protože takový zákon existuje; možnost povolení výjimky z ochrany vlků upravuje § 56 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, v rozhodnutí ÚS nezmiňovaný. Zákonná úprava přitom slouží i ochraně majetkových práv ze- mědělců, protože jedním z důvodů pro udělení výjimky z ochrany je i prevence závažných škod, zejména na úrodě, dobytku, lesích, rybolovu, vodách a ostatních typech majetku. Zákonná úprava přitom směřuje i na situace, kdy škoda vzniká jedinému zemědělci nebo úzkému okruhu zemědělců. 54 Jistě lze namítat, že úpra- va odchylného režimu z druhové ochrany výrazně straní vlkům, protože udělení výjimky spojuje rovněž s neexistencí jiného uspokojivého řešení, za které je nut- né považovat i opatření provedená chovateli k ochraně zvířat, 55 a zejména tím, 49 Ustálená judikatura NSS stojí na tom, že žaloba na ochranu před nezákonným zásahem má subsidiární (podpůrnou) povahu, a to buď vůči právním prostředkům dostupným u správních orgánů (viz např. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 31. 8. 2005, č. j. 2 Afs 144/2004-110, nebo vůči jiným druhům žalob dostupným ve správním soudnictví (viz např. rozsudek NSS ze dne 4. 8. 2005, č. j. 2 Aps 3/2004-42, pokud jde o žalobu proti rozhodnutí, nebo rozsudek NSS ze dne 20. 7. 2011, č. j. 1 Aps 1/2011-101, pokud jde o vztah k žalobě na ochranu proti nečinnosti). Blíže viz např. triptych Svoboda, T., Chamráthová, A. Nad (nejasnými) hranicemi mezi žalobními typy podle soudního řádu správního. Právní rozhledy , 2019, č. 11, s. 388–393; č. 12, s. 435–439; č. 13–14, s. 477–482, nebo Štencel, V., Vomáčka, V. Volba žalobního typu ve správním soudnictví. Soudní rozhledy , 2017, č. 5, s. 146–151. 50 § 85 s. ř. s. Srov. také rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 5. 12. 2017, č. j. 1 Afs 58/2017-42. 51 Viz rozsudek NSS ze dne 14. 1. 2016, č. j. 9 As 244/2015-47. 52 Viz rozsudek NSS ze dne 16. 9. 2009, č. j. 1 Ans 8/2009-62. 53 Viz rozsudek NSS ze dne 27. 11. 2019, č. j. 9 As 101/2019-42. 54 Rozsudek BVerfG ze dne 24. 3. 2021, 1 BvR 2656/18. 55 Viz Stálý výbor Bernské úmluvy. Revised Resolution No. 2 (1993) on the scope of Articles 8 and 9 of the Bern Convention . T-PVS (2011) 2, bod 7, dostupné z: https://rm.coe.int/16807461dd

ČESKÉ PRÁVO ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ

159