ČPŽP 61

3/2021 vědecká TÉMAta je technické vybavení provozovatele umístěné přímo v rámci výduchu či komí- nu stacionárního zdroje, které monitoruje v reálném čase vypouštěné množství znečišťujících látek do ovzduší. Tento systém funguje nepřetržitě společně s pro- vozem stacionárního zdroje. Legislativní požadavek na dosahování požadované úrovně znečišťování „v celém poplatkovém období“, nedovoluje, nechceme-li dojít do absurdních výkladů, které by znamenaly návrat ke kazuistice Chamurappiho zákoníku, jiné chápání tohoto textu, než že je dosahování příslušné úrovně zne- čišťování nutné prokázat po celé poplatkové období, tedy ne v rámci jedné měřící akce probíhající po dobu maximálně jednoho dne, která není způsobilá dostát požadavku na prokázání po dobu celého poplatkového období. Při výkladu před- mětného ustanovení je nutné také upustit od striktně daňově procesně právního náhledu na věc, neboť se jedná o environmentální problematiku, kdy je nutné vy- užít též principy práva životního prostředí, samozřejmě při nutném respektování zásad a právního režimu správy poplatku jakožto správy daní. Opačný postup má nutně za následek právní posouzení situace v čistě formalistickém smyslu z pohle- du právní úpravy správy poplatků a ignoraci faktu, že se jedná o problematiku prá- va životního prostředí, nikoliv pouze práva finančního, byť řešeným problémem je institut ekonomického nástroje regulace. Právní úprava poplatků vyjadřuje obecný právní princip odpovědnosti pů- vodce, neboli „znečišťovatel platí“, který má význam nejen v rámci právní od- povědnosti za protiprávní jednání, ale též v případě odpovědnosti za jednání po právu, které má však za důsledek tolerované znečišťování ovzduší a je regulo- váno ekonomickými nástroji, jako jsou například poplatky, speciální daně, odvody apod. Stanovení poplatkové povinnosti se vztahuje na provozovatele stacionárního zdroje uvedeného v příloze č. 2 k zákonu o ochraně ovzduší bez ohledu na způsob měření ke zjišťování úrovně znečisťování. Poplatková povinnost se uplatní na sku- pinu subjektů obecně v duchu jmenovaného principu. Zároveň je však stanove- na možnost snížení intenzity povinnosti, a to částečně nebo zcela. Tato možnost není, vzhledem k tomu, že se jedná o výjimku z obecného pravidla, stanovena pro celou skupinu, ale omezuje se stanovením podmínek, které musí být dodrženy, aby mohla být výjimka aplikována. Toto je vyjádřením ekonomické stimulace pro- vozovatelů. Ten, kdo provozuje zdroj šetrně k životnímu prostředí, je k takovému jednání motivován právě možností redukce poplatkové povinnosti. Absurdní situaci ve vztahu k závěrům výše uvedeného rozsudku lze spatřit také v případě, kdy přijmeme závěry Nejvyššího správního soudu a porovnáme situaci uplatnění výsledků jednorázového měření emisí za účelem uplatnění náro- ku na nevyměření poplatku za znečišťování a možné výsledky případné kontroly provedeného jednorázového měření emisí Českou inspekcí životního prostředí. Dle rozsudku Nejvyššího správního soudu lze pro možnost uplatnění nevyměření

76

ČESKÉ PRÁVO ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ