ČPŽP 61

3/2021 vědecká TÉMAta čtu, při prokazování nároku pro nevyměření poplatku za znečišťování, platí závěry uvedené ve výše označeném rozsudku Nejvyššího správního soudu. Takové závěry se zdají být protichůdné proti základním zásadám ochrany životního prostředí. K zamyšlení jsou též tvrzení Krajského soudu v Ostravě, s nimiž se Nejvyšší správ- ní soud ztotožnil, a to „Zákonná konstrukce je tedy taková, že je-li splněn určitý limit prostřednictvím předepsaného měření, má se zato, že environmentální stan- dard je dodržen po celé sledované období.“ 31 , takové závěry lze důvodně považovat za přímo protichůdné s principy předběžné opatrnosti či vysoké úrovně ochrany životního prostředí. Otázkou je také, jakým způsobem bude prokazování probíhat v praxi, a to zejména u jednorázového měření. Dle platné legislativy jsou i stacio- nární zdroje, které mají stanovenu povinnost zjišťovat úroveň znečišťování jedno- rázovým měřením v intervalu pouze jedenkrát za 3 kalendářní roky. U takových zdrojů se tedy nabízí otázka, zda pro poplatková přiznání a určování výše poplat- ku bude po 3 po sobě jdoucí poplatková období užíváno stejných výsledků, které budou v důsledku až 3 roky staré. K tomuto lze uvést myšlenku, že daňový řád stanoví zásadu volného hodnocení důkazů, která může svědčit správci daně, kdy její aplikaci lze spatřovat také v tom, kdy např. správce daně bude mít odůvodně- ně za nedostačující k prokázání nároku na snížení/nevyměření poplatku výsledky jednorázového měření emisí, které se datem neshodují s poplatkovým obdobím, za které se podává poplatkové přiznání, samozřejmě vždy v souladu se základními zásadami správy daní, zde poplatků. V tomto ohledu jde zejména o zásadu pro- porcionality stanovenou v § 5 odst. 3 daňového řádu. Dle odborné literatury se tato zásada aplikuje v situacích, kde správce daně při správě daní využívá správní- ho uvážení, a jejím účelem je zajistit, aby pravomoc správce daně nebyla zneužita a byla vykonávána přiměřeným, rozumným způsobem. 32 S ohledem na tuto zá- sadu nelze dle názoru autorů požadovat po poplatníkovi poplatku excesivní úko- ny, skrze které by na poplatníkovi požadované jednání bylo disproporční k účelu, jehož má být správou poplatku dosaženo, tedy správné určení výše poplatkové povinnosti. Tento názor podporuje též odborná literatura, kdy v komentáři k da- ňovému řádu je mj. uvedeno: „Nabízí-li se při vydávání rozhodnutí či při volbě postupu správce daně více možností, je tento povinen zvolit tu, která osobu zúčast- něnou na správě daní nejméně zatěžuje.“ 33 . Aplikací této zásady je pak realizován i ústavní princip zákazu zneužití správní moci 34 . Omezení správního uvážení, zde 31 Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 02. 2019, č. j. 25 Af 32/2018 – 62. Bod 13. Dostupný zde: https://www.zakonyprolidi.cz/judikat/ksos/25-af-32-2018-62 32 ONDRÝSEK, R. § 5 [Postup správce daně]. In: LICHNOVSKÝ, Ondřej, ONDRÝSEK, Roman a kol. Daňový řád. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 25. 33 Tamtéž. s. 30. 34 Čl. 2 odst. 3 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění. Dostupné zde: https://www.beck-online.cz/bo/chapterview-document.seam?documentId=onrf6mjzhezv6m- jomnwdeljq&rowIndex=0#

78

ČESKÉ PRÁVO ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ