ČPŽP 62

4/2021 z judikatury ústavního soudU ČR sahy do tohoto ústavně zaručeného práva probíhaly pouze v mezích vyznačených v čl. 101 odst. 4 Ústavy. Územní plán se podle § 43 odst. 4 poslední věty StavZ2006 vydává formou opatření obecné povahy podle správního řádu. Vydání opatření obecné pova hy je sice výkonem veřejné moci (jde o jednostranný správní akt autoritativně, tzn. jednostranně určující práva a povinnosti dotčených osob), současně jde však v případě opatření obecné povahy, jímž se vydává územní plán obce, o výkon její samostatné působnosti, tedy ústavně zaručeného práva na samosprávu. Opatření obecné povahy představuje určité překlenutí dvou v činnosti veřejné správy tra dičních základních forem jednostranných správních aktů: normativních (abs traktních) právních aktů na jedné straně a individuálních (konkrétních) právních aktů na straně druhé. V určitých situacích si totiž plnění úkolů veřejné správy vyžaduje přijímat i takové správní akty sensu lato , které nejsou výlučně jen akty normativními či individuálními, ale jsou jejich určitou kombinací; jsou tak správ ními akty smíšené povahy s konkrétně určeným předmětem regulace a obecně vymezeným okruhem adresátů (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 14/07). Z judikatury Ústavního soudu se podává, že specifický charakter opatření obecné povahy a zvláštní institut jeho přezkumu ve správním soudnictví (nikoli prostřednictvím institutu obecného, tj. žaloby proti rozhodnutí správního orgá nu) vylučuje, aby ústavní stížnost mohla být efektivně podána přímo proti tomu to opatření, nýbrž lze ji uplatnit toliko až proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, kterým bylo opatření obecné povahy přezkoumáno (srov. např. usnese ní ze dne 2. 4. 2009 sp. zn. Pl. ÚS 22/08). Výlučnému přezkumnému oprávnění Nejvyššího správního soudu odpovídá, že ústavní stížnost směřující proti opatření obecné povahy by musela být - pro nedostatek příslušnosti Ústavního soudu podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu - odmítnuta (srov. usnesení sp. zn. Pl. ÚS 16/07), v němž Ústavní soud dospěl k závěru, že „ v dané věci se ve své pod statě jedná o její posouzení z pohledu práva správního, nikoli ústavního. K jejímu přezkumu je tedy prvotně příslušný ve smyslu § 101c s. ř. s. Nejvyšší správní soud, což znamená, že tato ústavní stížnost je návrhem, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný “. 54 Nelze v této souvislosti nedodat, že z judikatury Ústavního soudu se dovozuje též aktivní žalobní legitimace spolků k podání návrhu na zrušení opatření obecné povahy v podobě územního plánu obce v rámci správního soudnictví (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 59/14 a sp. zn. IV. ÚS 3572/14), o čemž již bylo na stránkách tohoto časopisu též pojednáno. 55 54 K tomu blíže srov. např. ZAHUMENSKÁ, V., BENÁK, J. Územní plány před Nejvyšším správním soudem se zaměřením na otázky aktivní legitimace. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2016. 55 STEJSKAL, V. Přezkum aktivní legitimace v souladu s ust. § 101a s.ř.s. z hlediska materiálního

ČESKÉ PRÁVO ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ

143