ČPŽP 62

4/2021 z judikatury ústavního soudU ČR na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí. 63 Dovodil přitom, že pokud správní soudy přistoupí k dílčí derogaci některých částí územního plánu bez toho, že by tím vytvořily neregulované plochy („bílá místa“), nelze bez dalšího považo vat tento postup za jednání soudů mimo jejich zákonem stanovenou kompetenci, resp. automatické porušení práva na samosprávu obce ve smyslu čl. 100 odst. 1 Ústavy. 64 K námitce stěžovatele, že došlo k neoprávněnému upřednostnění vlast nického práva vedlejší účastnice (vlastnice dotčených pozemků) před právem obce na samosprávu, Ústavní soud vyslovil souhlas se závěrem správních soudů, že otázku přiměřenosti lhůty je nutno objektivizovat a vykládat v kontextu § 55 odst. 1 StavZ2006, a proto by lhůta pro pořízení územní studie neměla přesaho vat dobu 4 let. Lhůta téměř 18 let, navíc bez jakýchkoli bližších časových či věc ných podmínek pro pořízení územní studie, je podle Ústavního soudu výrazem svévole a popírá smysl územní studie, jakožto podkladu pro samotné územní plánování. Vlastník dotčených pozemků byl podle názoru Ústavního soudu vy staven nejistotě, spočívající v tom, kdy a jak bude moci své pozemky v souladu s účelem stanoveným územním plánem (tj. zástavbou) využít. Závěr správních soudů ohledně možného výkladu přiměřenosti doby pro pořízení územní studie byl podle Ústavního soudu rovněž v kontextu následovaných legislativních změn, kdy požadavek na přiměřenost uvedené lhůty posléze zakotvil zákonodárce nove lou stavebního zákona č. 350/2012 Sb. účinnou od 1. 1. 2013, proto akceptovatel ným. Jestliže stěžovatel namítal, že se zakotvením podmínky územní studie s takto dlouhou lhůtou snažil o pozvolný a promyšlený rozvoj obce, měl podle Ústavního soudu k realizaci těchto jistě legitimních cílů zvolit také odpovídající prostředky. Takovým prostředkem může podle Ústavního soudu být etapizace, kterou obec 63 V uvedeném případu zastupitelstvo obce Tisá (stěžovatel) vydalo v červnu 2012 opatření obecné povahy – územní plán se lhůtou pro pořízení územních studií do konce roku 2030. Vedlejší účast nice, vlastnice některých dotčených pozemků, se následně ve správním soudnictví domáhala zru šení částí územního plánu, přičemž nerozporovala samotnou podmínku pořízení územních studií, nýbrž lhůtu pro jejich pořízení. Správní soudy jejímu návrhu částečně vyhověly, když vyšly z toho, že podmínky pořízení územní studie měla plnit obdobnou funkci jako stavební uzávěra. Územní studie má zásadně charakter podkladu pro pořizování územně plánovací dokumentace a doba sta novená pro vypracování územní studie by neměla přesahovat dobu 4 let, ve které dochází k vyhod nocování naplňování územního plánu. Lhůta uvedená v napadeném územním plánu v délce 18 let byla podle správních soudů zcela nepřiměřená, neboť vykazovala prvky libovůle a diskriminace vedlejší účastnice. Stěžovatel ve své komunální ústavní stížnosti především namítal, že napadenými rozhodnutími došlo k nezákonnému zásahu státu do práva obce na samosprávu; soudy měly pře devším překročit svou pravomoc, neboť podstatou soudního rozhodnutí nebylo zrušení územního plánu, ale jeho kvalitativní změna a rovněž upřednostnili jiné zájmy způsobem, který právo na sa mosprávu věcně popírá. 64 Ústavní soud tímto nálezem v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zamítl komunální ústav ní stížnost zastupitelstva obce Tisá, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 9. 2015 č. j. 40 A 4/2015-131 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2016 č. j. 8 As 152/2015-103 spojené s návrhem na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

ČESKÉ PRÁVO ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ

145