ČPŽP 62

4/2021 z judikatury ústavního soudU ČR odst. 1 Úmluvy, resp. podle zásad uvedených ve stanovisku Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010 92 , porušuje právo účastníka řízení na náhra du škody způsobené nesprávným úředním postupem garantované čl. 36 odst. 3 Listiny. 93 Ústavní soud uvedl, že v dané věci šlo o stavební řízení týkající se práva soukromoprávní povahy, které má svůj základ ve vnitrostátním právu, přičemž stavebními úřady bylo rozhodováno o rozsahu tohoto práva. Na daná stavební řízení dopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy a lze na ně aplikovat závěry uvedené ve stano visku Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010. Otázkou apliko vatelnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy se však Městský soud v Praze vůbec nezabýval a po dle Ústavního soudu tedy pochybil, pokud v dané věci bez dalšího aplikoval § 13 odst. 1 větu druhou zákona č. 82/1998 Sb. Nesprávným a neopodstatněným závě rem o promlčení nároku na náhradu újmy ve vztahu k prvnímu stavebnímu řízení znemožnil městský soud stěžovatelce fakticky naplnit v dané věci právo na od škodnění vůči státu, čímž porušil její základní právo garantované čl. 36 odst. 3 Listiny. Posouzení vztahu obou stavebních řízení ze strany obvodního i městské ho soudu vyhodnotil Ústavní soud za nepřiměřeně formalistické a zdůraznil, že pro účely posouzení nároku na zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu nesprávným úředním postupem je nezbytné přihlédnout i k individuálním okol nostem posuzovaného případu. Ústavní soud dospěl k závěru, že ačkoliv v případě řízení o umístění stavby a následného řízení o změně rozhodnutí o umístění stav by se z hlediska formálního, resp. z hlediska procesních předpisů jedná sice o dvě 92 Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010 k výkladu ustanovení § 13 odst. 1 vět druhé a třetí a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“) a čl. II zákona č. 160/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve znění pozdějších před pisů, a zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 160/2006 Sb.“) v případě nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě. 93 V dané věci šlo o to, že stavební úřad vydal na základě žádosti stěžovatelky rozhodnutí o umístění stavby. To však bylo rozhodnutím krajského úřadu změněno. Následně bylo na žádost stěžovatelky stavebním úřadem vydáno rozhodnutí o změně rozhodnutí o umístění stavby. Stěžovatelka se ža lobou u obecných soudů domáhala zadostiučinění za nemajetkovou újmu v důsledku nesprávného úředního postupu stavebních úřadů při vyřizování její žádosti o vydání rozhodnutí k realizaci stav by spočívajícího v nepřiměřené délce trvání. Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 o zamítnutí žaloby, když se ztotožnil se jeho závěrem, že nárok stěžovatelky vychází ze dvou stavebních řízení, jejichž průběh nutno posoudit samostatně. Ve vztahu k řízení o umístění stavby konstatoval promlčení nároku a ve vztahu k řízení o změně rozhodnutí o umís tění stavby překročení lhůty k vydání rozhodnutí o jeden měsíc; prodloužením řízení o tuto dobu však podle jeho názoru stěžovatelce nemajetková újma nevznikla. Podle stěžovatelky však nešlo posuzovat jednotlivé fáze stavebního řízení odděleně, nýbrž je nutné je považovat za jeden celek.

ČESKÉ PRÁVO ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ

155