ČPŽP 62

4/2021 z judikatury ústavního soudU ČR smlouvy spatřovala v tom, že vedlejší účastníci nepředložili kolaudační rozhodnu tí v požadované lhůtě. K poslednímu dni desetileté lhůty pro provedení výstavby a její pravomocné zkolaudování, tj. ke dni 11. 12. 2001, zde byl stav, že stavba rodinného domu nebyla zkolaudována a byla provedena v rozporu s projektovou dokumentací. Jako další důvod pro vrácení příspěvku uváděla stěžovatelka i sku tečnost, že vedlejší účastníci neužívali a neužívají rodinný dům po stanovenou dobu k trvalému bydlení. K platebnímu rozkazu Okresního soudu v Uherském Hradišti podali vedlej ší účastníci odpor. Po provedeném dokazování okresní soud žalobu stěžovatel ky zamítl, když považoval uplatněný nárok za rozporný s dobrými mravy, neboť k situaci, kdy nebylo včas rozhodnuto o povolení stavby, by nedošlo, pokud by správní orgány postupovaly v souladu se správním řádem. K odvolání stěžovatel ky Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně rozsudek soudu I. stupně potvrdil, když dospěl k závěru, že stavebníci splnili sjednané podmínky. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl, neboť neshledal přípustnost dovolání. V napadeném usnese ní konstatoval, že obecné soudy shodně dospěly k závěru, že žaloba na vrácení pří spěvku na individuální bytovou výstavbu není po právu, a proto jde o rozhodnutí potvrzující. K tomu Ústavní soud v citovaném nálezu uvedl, že závěr, dle nějž „ža loba není po právu“, nepředstavuje žádné přímé posouzení práv a povinností pro cesních stran, ale jde o závěr ohledně věcné legitimace. Přitom v posuzované věci týkající se žaloby na plnění dospěl nalézací soud k závěru, že nárok, který žalobce uplatňuje, vznikl a existuje, avšak není možno jej pro rozpor s dobrými mravy uplatnit, zatímco odvolací soud uzavřel, že takový nárok vůbec nevznikl. Ústavní soud proto uzavřel, že vzhledem k odlišnému vymezení obsahu hmotněprávního vztahu v obou soudních rozhodnutích byly v projednávané věci dány podmínky dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. ve znění účinném v době rozhodování dovolacího soudu. Jinými slovy, pokud první instance uzná existenci nároku, ale považuje ho za neuplatnitelný, a druhá instance jeho existenci úplně popře, odpovídá to podle Ústavního soudu objektivně stanovenému smyslu a účelu přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. V tomto smyslu nesprávné hodnocení podmínek přípust nosti dovolání představuje porušení práva na spravedlivý proces v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny. K principu kontradiktornosti řízení při rozhodování o nákladech soudního řízení Nálezem ze dne 13. 10. 2016 sp. zn. II. ÚS 771/16 Ústavní soud (II. senát 98 ) zrušil na návrh stěžovatele část rozsudku Krajského soudu v Praze 99 týkajícího se náhrady nákladů řízení (výrok V.), neboť jím bylo porušeno základní právo

98 Soudcem zpravodajem v dané věci byl Ludvík David. 99 Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 5. 1. 2016 č. j. 48 A 19/2015-133.

158

ČESKÉ PRÁVO ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ