ČPŽP 62

4/2021 z judikatury ústavního soudU ČR stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. V rámci řízení vedeného u krajského soudu se stěžovatel domáhal prohlášení ne zákonnosti kolaudačního souhlasu Městského úřadu Mělník s užíváním stavby vodního díla „11/259 Mšeno, průtah – vodohospodářské objekty“, jejímž před mětem byla dešťová kanalizace, jakož i vyslovení zákazu pokračovat v této stavbě. S ohledem na složitost sporu krajský soud zadal vypracování dvou znaleckých po sudků, na základě nichž bylo prokázáno, že daná stavba byla skutečně realizována v rozporu s územním rozhodnutím a stavebním povolením. Krajský soud proto stěžovateli vyhověl a kolaudační souhlas prohlásil za nezákonný. Ve zbylém roz sahu žalobu pro nedostatek pasivní legitimace městského úřadu zamítl. Dle míry úspěchu v řízení napadeným výrokem účastníkům uložil, aby na nákladech řízení každý z nich uhradil polovinu celkového znalečného státu. Ústavní soud předně uvedl, že pojem spravedlivého procesu zahrnuje též prá vo na kontradiktorní řízení, z nějž vyplývá právo účastníků seznámit se s každým důkazem a vyjádřením, jejichž účelem je ovlivnit rozhodování soudu, a vyjádřit se k nim. Zásada kontradiktornosti vyžaduje, aby soudy nezakládaly svá rozhodnutí na otázkách, které nebyly projednány během soudního řízení a způsobily tako vý obrat, že ho nemohl předpokládat ani bdělý účastník. Právě uvedené se podle Ústavního soudu vztahuje do značné míry též na případy sporů v oblasti náhrady nákladů řízení. Přestože se jedná o druhotný aspekt procesu, zásada kontradiktor nosti nesmí být zcela pominuta. Ačkoliv tak spory o náhradu nákladů řízení v zá sadě nedosahují ústavní roviny, Ústavní soud má kompetenci zasáhnout do roz hodování obecných soudů tehdy, bylo-li daným rozhodnutím zasaženo některé z ústavně garantovaných práv nebo svobod účastníka řízení. Právě zmíněnou va dou byl podle Ústavního soudu zatížen napadený výrok krajského soudu. V pro jednávané věci byla totiž zásada kontradiktornosti řízení skutečně opomenuta, neboť krajský soud stěžovateli nevytvořil prostor k realizaci jeho práva vyjádřit se k neočekávanému záměru soudu uložit mu povinnost uhradit část znalečného, a zatížil tak výrok V. svého rozsudku protiústavností v podobě porušení práva na spravedlivý proces. S ohledem na skutkové okolnosti bylo přitom možno dle Ústavního soudu přitakat stěžovateli, že toto rozhodnutí bylo zcela nepředvídatel né, jelikož důkazní zjištění, jež vyplynula ze znaleckých posudků, vyzněla ve pro spěch stěžovatele.

ČESKÉ PRÁVO ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ

159