DIGITÁLNÍ PLATFORMY – dřina, pot a daně / Jan Pichrt, Radim Boháč, Jakub Morávek (eds.)

Je tedy zřejmé, že jakkoliv byla mezi paní Haggerty a společností uzavřena smlouva formálně podřaditelná mezi tzv. Zero Hours Contract 16 , došel soud k závěru, že paní Haggerty se v průběhu práce pro společnost stala jejím zaměstnancem („employee“). Ostatně k podobnému závěru došly britské soudy již dříve ve sporu Pulse Healthcare Ltd v Carewatch Care Services Ltd (EAT, 6. srpna 2012). Se vzmáhajícím se nárůstem práce v segmentu tzv. gig economy judikovaly britské soudy opakovaně i ve prospěch fyzických osob v tomto segmentu a přiznávaly jim opakovaně 17 statut pracovníka – limb (b) worker. Odbornou veřejností na celém světě velmi sledovaný v tomto ohledu byl spor mezi řidiči Uberu a jejich zaměstnavatelem, známý jako Aslam, Farrar and Others v. UBER. Podstatou rozsudku, který vynesl v této věci londýnský pracovní tribunál 28. října 2016 bylo konstatování, že řidiči Uberu (James Farrar a Yaseen Aslam podali žalobu též jménem dalších 19 řidičů), kteří dosud neměli právo na účast v penzijním systému zaměstnanců a ostatní „zaměstnanecká“ práva, jsou (byli) spíše zaměstnanci (resp. cit. z rozsudku „‚employed‘ as ‚workers‘“), než aby pracovali „pro sebe“ jako OSVČ („independent self-employed contractor“), s tím, že nadále budou považováni za zaměstnance, podléhající mj. národní úpravě minimální mzdy a budou mít právo na nemocenské dávky. Tento čtivý a často citovaný rozsudek (Aslam, Farrar and Others v. Uber 2202551/2015) autor tohoto příspěvku poměrně rozsáhle rozebral 18 již v rám ci publikace vzniklé na PF UK v rámci dřívějšího projektu SVV „Sdílená ekonomika – sdílený právní problém“ v roce 2018 a proto zájemce o tento rozsudek v detailech může odkázat i na tuto dřívější publikaci. Ani vyčerpání všech opravných prostředků v tomto sporu nezměnilo prvotní ná hled konstatovaný již prvoinstančním pracovním tribunálem. Cowell k tomu uvádí, že pracovní tribunály/soudy ve věci rozhodující dospěly k závěru, že smluvní dokumen tace neodrážela skutečnou povahu právního vztahu mezi společností (Uber) a řidičem, a proto ji bylo možno v některých ohledech ignorovat, přičemž tento postup odpovídal zásadě vyslovené dříve již v rozsudku Nejvyššího soudu ve věci Autoclenz Ltd v Belcher 16 Srov. PICHRT, J. Zero Hours Contracts. AUC Iuridica, 2019, roč. LXV, č. 1, s. 97. [Dostupné též z htt ps://www.prf.cuni.cz/sites/default/files/soubory/2019-09/Iurid_1_2019.pdf ] 17 Nikoliv však bezvýjimečně – srov. např. ve vztahu k této tendenci odchylný rozsudek Vrchního soudu ve věci R (Independent Workers’ Union of Great Britain) v Central Arbitration Committee Re: Delive roo [2018] EWHC 3342 (Admin), [2019] IRLR 249. Zde je však na místě dodat, že nahlíženo unijní perspektivou by v rámci členský zemí EU byla dnes obdobná věc otázka – tedy práva řidičů zakládat odbory, resp. organizovat kolektivní akce na obranu svých práv nahlížena i prizmatem „Pokynů k uplat ňování právních předpisů EU v oblasti hospodářské soutěže na kolektivní smlouvy týkající se pracovních podmínek osob samostatně výdělečně činných bez zaměstnanců“ ( Document C (2021)8838). 18 „I na britské poměry obsáhlý rozsudek stojí za hlubší prostudování, … [jak] si všímali specializovaní komen tátoři po celém světě, byl rozsudek soudcem Snelsonem zřejmě psán s vědomím, že je odbornou veřejností dych tivě očekáván a s vědomím, že bude často čten, citován a sdílen.“ Pichrt, J . Memoranda, ubytovací poplatky … a co dál? In: PICHRT, J., BOHÁČ, R., ELISCHER, D., KOPECKÝ, M., MORÁVEK, J. (eds.) Sdílená ekonomika a delikty. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2018.

14