DŮKAZNÍ PROSTŘEDKY A JEJICH PŘÍPUSTNOST ZEJMÉNA SE ZAMĚŘENÍM NA KAMEROVÉ SLEDOVÁNÍ / Jakub Morávek (ed.)

– zaměstnanci – sledování ze strany zaměstnavatele v případech, které neodpo- vídají ust. § 316 odst. 2 ZPr a mají povahu zpracování osobních údajů – Úřad pro ochranu osobních údajů a nárok na náhradu újmy podle obecného naříze- ní o ochraně osobních údajů; – zaměstnanci – jiná zpracování osobních údajů zaměstnanců, včetně kamero- vých systémů na pracovištím, kdy účelem není sledování (mohou odpovídat mj. i § 316 odst. 1 ZPr) – Úřad pro ochranu osobních údajů a náhrada újmy podle obecného nařízení o ochraně osobních údajů; – ostatní osoby – sledovaní způsobem, který je zpracováním osobních údajů, nebo jiná zpracování osobních údajů – Úřad pro ochranu osobních údajů a ná- hrada újmy podle obecného nařízení o ochraně osobních údajů; – ostatní osoby – sledovaní způsobem, který není zpracováním osobních údajů – pouze občanskoprávní rovina, tj. nárok na náhradu újmy podle občansko- právních předpisů. Situace není neřešitelná ani v současném aranžmá. Za předpokladu, že jeden i dru- hý z orgánů veřejné moci postupují striktně v rámci své kompetence, skutečný překryv nastává pouze ve vyznačené situaci shora. Tu by bylo možné řešit poměřením skut- kových podstat. Při (částečně) se překrývajícím objektu, kdy chráněných hodnot je v případě právní úpravy na ochranu osobních údajů více a ochrana je (jak se usuzovat z maximální možné výše sankce vyšší) podle předpisů na ochranu osobních údajů přísnější, lze skutkovou podstatu přestupku podle zákona o zpracování považovat vůči skutkové podstatě přestupku podle zákona o inspekci práce za speciální. V těchto pří- padech by tedy věc měl řešit Úřad pro ochranu osobních údajů. Aby takové schéma bezproblémově fungovalo a nebyla narušována právní jistota, stejně jako zásada ne bis in idem , musel by existovat fungující kanál, jímž by se efek- tivně předávaly informace mezi dotčenými orgány. Vzpomeňme v této souvislosti, že (Nejvyšší soud České republiky ve věci sp. zn. 15 Tdo 832/2016): „… ESLP v souladu se svojí ustálenou judikaturou akcentoval (body 58. −63. rozsudku), že „článek 4 Protokolu č. 7 se neomezuje pouze na právo nebýt potrestán dvakrát, ale vztahuje se i na právo nebýt stíhán dvakrát (srov. Franz Fischer proti Rakousku, č. 37950/97, rozsudek z 29. 5. 2001, § 29) […]. Článek 4 Protokolu č. 7 se použije i tam, kde byl jednotlivec pouze stíhán v ří- zení, které neskončilo jeho odsouzením. Ustanovení obsahuje tři záruky a určuje, že nikdo nemůže být (i) stíhán, (ii) souzen, nebo (iii) potrestán dvakrát pro stejný čin (srov. Sergey Zolotukhin proti Rusku, …)“ . Na to však nelze spoléhat. Roztříštěnost aplikační praxe, kterou lze očekávat nejen mezi Úřadem pro ochranu osobních údajů a inspektoráty práce, nýbrž i mezi jednotlivými inspektoráty práce, jež se může významně projevit i ve vztahu k otázce použití záznamů z kamerových systémů co by důkazních prostředků, vede k závěru o potřebě změny právní úpravy;

42