Hlouch: Problém odpadu od Církve

světla i tepla semeni, takže toto zahynulo. Bfth dává každé duši jen určité množství své pomoci. Když vášně a náruživosti tuto energii vyčerpávají, člověk, jako mravní bytost slábne, a vášně zpustoší jeho nitro, vyrvou člověka z náruče Boží, utnou ho jako větev od stromu Církve. Církev žádá neúprosně zachování zákona Kristova, čemuž brání vášně a náru– živosti. Nastává vnitřní zápolení dvou světti, v němž se člověku zdá, jako by Církev žádala nemožnosti. Zdání přejde snadno v přesvědčení a tím člověk dospívá k mylnému návěští. Vyjde od pravdivého návěští, že "nemožného nelze přikazovati, ani zachovati", k němu přidá své mylné návěští: ,;Církev přikazuje nemožné," a tím dochází k závěru: co Církev přikazuje, to netřeba zachovati. Takový úsudek zaviňuje pochybnosti: "Snad Církev nemá pravdu, proto ji lze opustiti." Náruživosti, ptisobící mravní odpad, lze roztříditi na dvě třídy: na nezřízený sebecit pýchy a žádostivost v širším smyslu. Pý'CHA Pýcha jest zvrácená žádost cti a přednosti. Jest bezbožná už od přiro­ zenosti. Byla prvním hříchem. Odpad andělti byl hříchem pýchy. J est nebezpečná, poněvadž se umí vtlačiti jakožto zdání oprá'Wěné cti i do nejtruchlivějších poblouznění. Právě pro její zhoubnost vyřkl Bfth proti ní svůj odpor. Tendence pyšného jest životní parafrasí subjektivismu. Pyšný se považuje za jedinou vrchnost, vše učiní, aby rozmnožil čest a slávu: Věda, umění, postavení, majetek jest mu stupněm, příčlem jeho životního žebře a touhy, vyvýšit se nad druhé. Čím je pýcha v poměru k Bohu a tím i k Církvi, vidíme na rouhavém Nietzscheovi, jenž mluví jménem všech pyšných apostatti: Musím otevřeně říci: "Kdyby byli bo– hové, jak bych to vydržel já, abych nebyl bohem? Proto není bohti." 71 Závislost na autoritě se jeví pyšnému jako zmenšení jeho já, a on odpo– vídá na příkaz Boží Církve: "Kdo jest Hospodin, abych musel poslech– nouti jeho hlasu? 72 Já jsem svým pánem! Inteligent ukazuje na :;voje čelo, obchodník na kapsu, rolník na pole, dělník na své dlaně : "Tu je mtij Btih." Dejte v tuto řeč zazníti řeč Boží: Věřiti budeš! Bližním je tvtij přítel i nepřítel! Aspoň jednou za rok vyznáš: Já bídný hříšník!" Jaké to znásilnění pýchy! On, vtělená pýcha měl by se skloniti před vírou v Ukřižovaného, vírou rybářti? Má si kleknouti vedle ubohého analfabeta a modliti se s ním Věřím, když on nikdy nic netvrdil, ani nevěřil, leč co vědecky zbadal? Víra? Pro ubohý lid -! ale pro něho, profesora, továrníka, inženýra, bankovního ředitele? nsměv! Ve zmíněných případech pýcha odcizuje viře - Církvi jen pozvolným, přirozen}rm hladem po svém nasycení. Když však byl pyšný dotčen ve své pýše, když nebyl doceněn, když byl ponížen nebo snad jen opomenut Církví, stává se z pýchy ničivá nenávist. Když on nedosáhl vyzname– nání, úřadu, když nedostal funkce, kterou očekával, když nedostal práce, pro kterou u sebe nacházel jedinečné schopnosti, odvrátil se od Církve a obrátil se k světu, který měl hned lék na jeho ránu, uznávaje licoměrně 71 Sinthern Religionen und Konfessionen, 11. 72 Ex 5, 2. 108