Hlouch: Problém odpadu od Církve

iální příčiny odpadu

AM PROSTŘEDí Pfičiny rázu rozumového a mravního nevysvětlily by :amy zjevil od– zvláště ne odpadového hnutí. Duševní i mravní - a tedy i nábo– život jest dění velmi složité. Člověk nejedná jen podle vnitřních pohnutek, nýbrž i podle vlivil okolí; stále ve styku s okolím, jest jeho vlivu. Jest životem rozumovým i mravním za.azen v urči­ piidu, kterou tvoří souhrn jeho nejbližšího i vzdáleného okolí a při­ Jimi z ní látky dobré nebo škodlivé jako rostlina ze zemť. V našich lllách proudí nejen naše krev, n)'brž i krev celého lidstva. Prostředí, v n čmž žijeme, jest souhrnem skutečností světských i duchovních, je– Jichž pomocí a v nichž se navzájem stýkáme. Víra i nevčra jednoho bledá při nejmenším pilíř v duši druhého, aby na něm zbudovala novou Jednotku víry neb nevěry. Nikoli, že by víra byla piivodu lidského, Bůh Je to, jenž k ní volá milostí a jenž ji vlévá jakožto nadpřirozenou ctnost. ale Biih chce víru dávati prostřednictvím člověka; Boží metoda jest: viditelným k neviditelnému. Zároveň ovšem Biih dopouští, že víru jeden druhému bere. Víra zpiisobí víru, odpad piisobí odpad. Mezi ledovci vše zmrzne: i tu– rista, jenž je chtěl zvládnouti. Nepovšimnouti si při rozboru příčin odpadu, vlivu prostředí, znamenalo by zneuznati jednu z nejpodstat– nějších složek, tvořících náboženský problém individua. 1 Správně nelze zhodnotiti víru ani i nevěru a odpovědnost za ni bez zřetele k souvislosti jedince s prostředím; synthesi víry i nevěry lze vypozorovati odborně a tiprá.vně na podkladě nejen rozumové a morální, nýbrž i sociální piidy. do níž jest člověk zasazen. Věřící mají víru, poněvadž se jim víry do– ·talo, záslužně se v ní ovšem utvrdili, zachovali ji; velmi mnozí odpadli, poněvadž se jim nedostalo pravého života víry, předpokladu k uchování víry, hlavně v tom smyslu, že žili v prostředí, které je v ohledu víry ochuzovalo neb o víru dokonce připravilo. Tímto ovšem není řečeno, že by individuální utváření osobnosti, zvláš– tě v ohledu náboženském, bylo výslednicí jen sil piisobících z okolí. člo­ věk není beztvárným voskem, jemuž by se mohla vtisknout jakákoliv pečeť jakožto prvku docela trpnému. V duši dospívajícího člověká se ozve proti dojmiim z vněj ška re-akce, to znamená v podstatě akce, tedy ttamostatná akce! Stejně mylnou je domněnka, která chce vliviim dědič­ nosti a viibec tělesné konstituci přisouditi jedině rozhodující význam. 2 BLIŽŠÍ PROSTŘEDÍ lfANžELSTVt Nejmenší sociální útvar, v němž člověk přijímá souhrn vlivil dobrých nebo zlých - tedy i vlivy na příslušnost k Církví, na odpad, jest man– • Viz Kailbach, I. c. 114. - 2 Viz Allers, das Werden der sittlichen Person, 30. 111