Hlouch: Problém odpadu od Církve

se stane, učinil dav, hnutí, ne on, proto se hnutí odváží věcí, jichž by c jednotlivec neodvážil. Vybičované afekty vedou dav ke zjevné a imponu– jící aktivitě a to tím více, čím více jsou jednotlivci vlivem hnutí "bez se– be".1 Vydrážděné choutky a zlé náruživosti zničí živelnou dr·avostí 2 i to nejposvátněj ší. Lid, svedený špatným hnutím, dopouští se zrady na svém nejvnitřnějším dosavadním přesvědčení, takže mnohý, když procitne z narkosy, již mu dala psychosa davu, užasne, co vše zničil. Svoboda. volby a rozhodnutí, předpoklady to pravého mravního jednání, jsou ně­ jak stlačeny, takže jest i těžko posouditi vínu jednotlivce na tom všem! co se stalo, když se nechal strhnouti proudem. Le Bon píše o revolučním davu roku 1789: 3 "Mezi nejdivočejšími, nej– krutěj šími . .. byli . .. občané, kteří by byli bývali za normálních pomě­ rů pokojnými notáři a poctivými úředníky. "Senatores, jak se říkalo ve starém Římě ·- boni viri, senatus mala bestia." Hnutí mohutní s každým novým souběžcem, a to tím rychleji, čím vý– značnější idea hnutí vznítila a čím více zájmů dovede pro sebe získati, těch zvláště, při nichž se uplatní cit. J sou to zájmy náboženské, národ– nostní, sociální. čím více těchto zájmů mohlo pro sebe některé hnutí reklamovati, tím více vzrostlo. Ukázalo se to na odpa.nových hnutích minulých dob. POHLED DO DĚJIN Naše kraje stihlo po válce roku 1919-1930 odpadové hnutí. Bylo článkem, bohužel mohutným, v řetězu odpadových vln, jež provázejí dějiny Církve jako nejbolestnější rány, ale pro duše- rány věčně smr– telné, poněvadž byly známkami odpadu od pravé víry. První jakési odpadové hnutí vynutilo pronásledování křesťanů prv– ních století. Pronásledovaní ze strachu před krutostí, jež jim hrozila, tvořili fronty, ačekajíce na úřadech na potvrzení, že vykonali nábožen– ské obřady pohanského stá.t~". 4 Byly to smutné chvíle mladé Církve, jež, sotva zrozena, musela se prodírati pronásledováním. Ztrácela své syny a její ztráty byly bolestnější než nejhrozněj ší muka, jež jí zasazo– vali tyranští vládcové, mučíce a popravujíce věrné. Státní násilí střídaly zbraně ducha, jichž i stát užil k odpadu: Celsus, novoplatonikové, Por– fyrius, Hierokles, Lucian ze Samosaty. Blud Ebionitů a Nazarejců, ve druhém a třetím století racionalismus starověku , rozkladný gnosticis– mus, ve třetím a čtvrtém století násilný manicheismus, ve čtvrtém :sto– letí arianismus, popírající božství Kristovo, a tím i základ Církve, koneč­ ně v pátém století na východě bludy kristologické a trinitářské, 11 na zá– padě pelagianismus a semipela.gianismus, snažící se popříti nebo omeziti působení milosti Kristovy v Jeho mystickém těle. Kolik věřících urvaly tyto bludy Církvi! Nás leduje stěhování národů se svými zmatky, islam, který zadusil vzkvétající církevní provincie a všude, kam vkročil, hrozil I Miincker, Die psychologischen Grundlagen der katholischen Sittenlehre, 270. 2 Máme na mysli hnutí ničivé, vedené svůdci. 3 Psychologie der Massen,4 přel. R. Eisner, Stuttgart 1922, 11 v Miincker, l. c. 263. 4 Pax 1936, 51. - :; Nestoriáni, monofysité, monotheleté. 126