Hlouch: Problém odpadu od Církve

poznávají Církev za nevyhnutelnou podmínku spásy, trvají mimo Církev. Mluví o- viditelné Církvi; o těch, kdož k ní svou vinou nepřináleží, po– atlvadž podle ustanovení Kristova jest viditelná Církev jediným řádným prostředkem spásy. Jen o té mluví koncil. Slo tu o sjednocení Jakobitů Církví - nešlo o mimořádný prostředek spásy, jakým je příslušnost k duši Církve. 51 Klement XI. označil r. 1713 za heret\cký a opovážlivý názor Quesnel– l6v, jako by "mimo viditelnou Církev nebyla dina žádná roilost".~ 2 Pius IX. prohlásil r. 1863 v encyklice "Quanto conficiamur moerore" proti náboženskému indiferentismu: "Zhoubný blud zahnízdil se i v srd– ~ich mnoha katolíků, kteří jsou toho mínění, jako by lidé, žijící v blu– dech, vzdáleni pravé víry a katolické jednoty, mohli dojíti spásy. Kdož vzdorují autoritě Církve a jejím věroučným rozhodnutím a tvrdošíjně se odlučují od jednoty s ní a od nástupce sv. Petra, římského papeže ... v~čné spá~y dojíti nemohou." 53 V téže encyklice praví papež, že "kdož pro nezaviněnou nevědomost nemohou se státi řádnými členy Církve viditelné, mohou se státi údy její neviditelné stránky, její duše, a to milostí posvěcující, kterou Bůh vlévá všem lidem, kteří, žijíce podle při­ rozeného zákona, plní svědomitě jeho přikázání, všem v duše vtisknutá a mají upřímnou vůli Boha ve všem poslechnouti, čeho by od nich žádal. tedy i křest přijmouti, kdyby to bylo možno. Neboť BOb nemůže nikoho odsouditi k věčným trestiim, kdo si jich vla~tní vinou dobrovolně ne– &asloužil". fl UDEK O SPASENl? Nauka o samospasitelnosti Církve rozlišuje mezi bludařem, rozkolníkem a vil.bec odpadlíkem formálním, a mezi těmi, kdož jsou bez viny mimo Církev, bloudíce pouze materiálně. A upírajíc spásu těm, kdož jsou formálně mimo Církev, upírá ji Yleobecně, ne konlu·etně, ne jednotlivcil.m. Stanoviti v jednotlivém případě, zda edpadlý byl nebo bude zavržen, bylo by duchu Církve naprosto cizí; Církev ne– prohlásila své přečetné členy za světce, ale o nikom neprohlásila, že by byl Svou nesmlouvavou naukou i praksí exkomunikačníM prohlašovala i za u velkých obětí: Toto je objektivně nesprávné, předpokládajíc objektivní vinu fakta, ale otázku: zda jest jednotlivec i plně subjektivně vinen, ponechávala sou– Toho, jenž zná nejlépe ledví a srdce, polehčující a přitěžující okolnosti se vše– vlivy, jež pil.sobí na volbu člověka. A vylučujíc tvrdošíjné syny ze svého lil.na, je viditelných vztahii k sobě, užíváni vidit~lných prostředkii milostí. Ne- .uua""'"' úsudku o jejich osudu na věčnosti, nýbrž ponechávala je milosrdenství mu, chápajíc i zdánlivě ostrý výrok apoštolil.v o "odevzdání" krvesmilníka sa– i,55 jen o vyloučení ze svého středu za účelem jeho polepšení, pokání, aby zachoval svou duši.56 Ve smyslu této církevní prak.se jest i prohlášení poslední ta Sr. Pospíšil, Co jest Církev? 504. - 52 Věta 29, Denz 1379. tl Denz 1677. Viz též v)•rok koncilu Chalcedonského ve zprávě Lvovi I., Denz Viz níže: tresty za odpad. - 55 1 Kor, 5, 7. Sr. Sýkora, Nový zákon pozn. ke 1 Kor 5, 5. Viz též: Frank, Die Bussdisziplin Kirchc, 526. 41