Hlouch: Problém odpadu od Církve

jt•din{~ jest j ednotnou, svatou, katolickou, apoštolskou, protože ona je:st Církví pravou - Kristovou. I bez zřetele k různým nábožen– polečnostem, ze známek, jež Bůh Církvi dal, lze poznati její pra– li"~ 0 :\ú O SAMOSPASITELNOSTI CíRKVE TAKÉ U BLUDAŘŮ Puni'vadž Církev pro své vlastnosti volá k sobě ty, kdož dosud nevěří. j~>-,t zárukou věřícím, protože spočívá na nejpevněj ších základech, jest ....,nnn• povinnosti příslušet k Církvi, duchovním maj etkem lidstva. Dů­ tohoto přesvědčení pocítili ve formě velkých duševních bojů na nejvíce ti, kdož se od Církve odloučili. Dlouho trvalo, než přetrhli JIOjcní s Církví. I bludaři a rozkolníci si byli vědomi nutné příslušnosti k ' írkvi, a to co nejdéle. Celým bojem proti Církvi se táhne důkaz zvlášt– Di pravosti Církve. Také ti, kdož bloudili v naukách, bránili se co nejdéle vý t upu z Církve. Již v nej~tarších dobách: montanisté, a riáni, pelagiá– ni. priscillianisté, nestoriáni, hleděli zachovati jednotu s Církví. Mnozí \'Cdli boj, když byli prohlášeni za dludaře a naopak projevovali své štěs­ ti. když byli přijati v lůno Církve. Křivdil by jim, kdo by tvrdil, že hned počátku chtěli založiti novou církev. Tak tomu bylo i za reformace. Dějiny bojú husitsk ých a kompaktát mají v zá– kladě myšlenku náboženskou dobře míněnou, jsou boji theologickými, jak patrno t případu Husova, z dějin herese Waldenských. Věrnost k Církvi zdobí šlechetné dílo reformátord předbusových. A byli to mužové věhlasní - vlastenci, ''Ynikajíci jak svatostí žiYota, tak učeností. Tak např. Tomáš ze Stítného, Matouš z Krakova, \Čhlasný Jan Milíč z Kroměříže, mistr Vojtěch Raňkdv, r. 1355 rektor university, který i za svého sporu s arcibiskupem J anem z J enštejna prohlásil, že nelze za– \'áděti novoty bez ustanovení papežské Stolice, že právě Církev jest nerozdělena, te obecnou hlavou Církve jest Kristus, druhotnou papež, dále Matěj z Janova, Kon– rá.d Waldhauser. Tito: "Nejhorlivější a nejobětavější reformátoři v Cechách vy– tříhali se záchvatd schismatických. Luštili obtížné problémy reformační v širokém r:í.mci Cil·kve obecné."69 Ani Hus nechtěl založiti církve národní neb odpadnouti od Církve. Ač by jeho některé výroky svědčily o opaku, přece pdvod a ráz jeho dogmatiky, pomě.r ke katolickému středisku a obecnému církevnímu sněmu, častá jeho osvědčení dokazuji, že Hus nechtěl se státi prdkopníkem cil·kve nekatolické. Ač sveden naukou Viklefovou k podstatným bluddm, přece protestoval houževnatě Jlroti těm, kdož tvrdili, že zaYádí novou nauku, lišící se od nejstarší tradice mezi– národní cil·kevní společnosti. Nebyl uvědomělým prllkopníkem ani státní ani ná– rodní církve. Za-hrnoval do svých snah křesťanstvo vdbec, byl si vědom potřeby prlslušnosti k Církvi Kristově (katolické!), ač o její podstatě bludně učiJ.69a Věřili v Církev obecnou, hrozili se možnosti odtrhnouti se od ní. Ne– měli úmyslu vytvořiti vedle katolické Církve církev novou, národní, par– tikulární. Co nejdéle se udržovali v domnění, že jsou v katolické Církvi. Ani Čeští bratří nevěřili, že jsou mimo Církev; i sám Komenský proroku– Je•. že jeho církev česká se vrátí k celku, že bude jeden ovčinec a jeden 68 Viz shora Denz 1793. 119 Sahula, Pokusy o církev národní 110-111. Viz tamže podrobněji 108-117. 60a Sr. Sahula: I. c. 118-146. 43