Hlouch: Problém odpadu od Církve

věrou i na předmět víry, zapomínaje, že jistotu ve víře mu zaručuje Bůh. Kapituluje před obtížemi. Poněvadž svět, víře nepřátelský, se odvážil snad proti každé pravdě víry a zvláště pokud se týče Církve, něco na– mítnouti, plní náboženské pochybování ovzduší kulturního života jako chřipkový bacil. Není vlastně úplných nevěrců; i když to velmi mnozí o sobě tvrdí, často hledí tím zakrýti j en vnitřní zmatky pochybností. Když se pochybuje o existenci včta, když jsou individua, jež hledají, čím by dokázala (jménem vědy!) svoji existenci, není divu, že se pochy– buje i o nejzá,kladnějších pravdách víry. Neurasteníe a psychopatie mo– derní doby zvyšuje činnost proti-náboženské obrazotvornosti, a vůle, vším tím zeslabená, podává se více zlu než dobru.' 17 OBTÍŽE VÍRY Kromě tohoto vnitřního nebezpečí pochybností naskytují se obtíže víry z vnějšího světa, když člověk pozná rozpor s úsudkem, který měl o urči­ té pravdě, nebo když dokonce je tato náboženská pravda napadena. J e velmi významné, a pro člověka štěstím, umí-li to, co se víře posta– vilo v cestu, chápati jako obtíž a nikoli jako pochybnost o víře. Vždyť i věda má obtíže a přece tím neztrácejí její poznatky na věrohodnosti. Máme mnoho teorií o podstatě síly, elektřiny, o slunečním teple a ačko­ liv tyto zjevy vysvětlují pouhé teorie, přece elektřina, síla, tepelná ener– gie slunce neztrácejí na reálnosti, jistotě. Může tedy býti něco jisté i když s jiného hlediska o témže předmětě zůstávají obtíže. Co se přijímá ve všech oboTech vědy, nesmí se v ohledu víry považovati za nepřípustné a za zdroj námitek. A přece v idíme, že právě tento postup v ohledu víry byl zároveň u mnohého ce tou k odpadu. Vznikne v nčm oba,va, zda snad se nemýlí on nebo Církev, jež tomu učí. Rozum e tu ocitne mezi dvěma motivy - motiv věrnosti víře vede ku přijetí pravdy a k odmítnutí pochybnosti, snaha po dosažení evidence zdržuje rozum od přijetí pravdy neb setrvání při pravdě, proti níž mluví námitky. J edná-li člověk za tohoto stavu jako člověk živé víry, úkonem víry zapudí pochybnosti, jsa přesvědčen, že se mu podaří nalézti důkaz pro náboženskou pravdu. ffiedá-li od známého k neznámému, dojde jis– toty. Kdýž však opu ti pevný článek víry, ten pevný bod, jenž mu měl býti východiskem a zabývá se jen námitkou, řekne-li : neuvěřím, dokud se nepřesvědčím, jde-li tu o skutečný článek víry, jejž je povinen věřiti pod hříchem, zhřešil. Tím ztratil milost a ctnost víry. Nešlo tu o Církev, ale poněvadž odmítl článek víry, jejž Církev hlásá, dospěje, aniž tomu s počátku chtěl, k jakési nedůvěře vůči Církvi, jež miiže býti stupňována až k odporu. OBT1ZE V1RY V CLOVĚKU SAMÉM Zdroj pochybnosti o víře i nebezpečí pro příslušno. t k Církvi bývá v samém nitru lidském, poněvadž víra zasahuje v nitro, řídí nitro, uklá- 37 Sr. Stoeckle, Zur Psychologie des Glaubenszweifels, 7. Odbornou studii o po– chybnostech u víře viz Mitzka) Die Glaubenskrise im Seelensleben, zvl. str. 14-25. - Viz dále vlh· filosofie na pochybnosti. 72