Hlouch: Problém odpadu od Církve

rity ztrácejí nejspolehlivější záruku pravosti positivní víry a přivádějí nevěru v tisících odstínech k převážné vládě nad duchy.

81!'BJEKTIVISMUS - EGOISMUS Subjektivismus musí končit v individualismu - a egoismu. "Popírá společenství, pospolitost. Odmítaje vyššího, odmítá i sobě rovného, a tím více i nižšího. Vidí jen sebe, vše pro sebe, nikde nevidí povinnosti k ostat– ním. Je to vypjaté jášství. Žádá-li Církev splnění svých rozkazů, vidí se individuum zkráceno ve svých právech, ve svém já, proto se snaží vyvá– zati se z jejího vlivu. Uznal by Církev, má-li stále něco pro uťho, ne však, žádá-li něco od něho, tím méně, žádá-li něco pro druhé. V jejích příkazích vidí opovážlivost, omezení svobody svého svědomí. To ovšem znamená rozklad a onen v renesanci zbožňovaný, v osvícenství pokračující a dnes vládnoucí, šílený hla-d egoismu, který přivedl své služebníky v osamoce– nost, v opuštěnost od bližního. "Zapřisáhlý, bezmezný subjektivismus nás odřízl od podstatných vztahů naší bytosti, ano, od příčiny našeho bytí." 11 Lidstvo ztratilo spojení s Bohem - ale tím i spojení s bližním, jakožto bratrem. Není-li společného otce, není ani bratrství. Stopy tohoto směru jsou vlastně už v ráji; je starý tak jako hřích, ano, tvoří podklad každého hříchu, kdy člověk přichází se svým "já" proti vůli Boží. Goethův Faust jest typickým příkladem vševěda, pyšné– ho člověka, jenž se odvažuje i smlouvy s ďáblem, aby vyniklo jeho "já" a dosáhlo svých titanských tužeb. Zvládl-li subjektivismus smýšlení člo­ věka v jeho nejintimněj ších vztazích k Bohu, jakožto: tvora k Tvůrci povinného poslechnouti Zákonodárce, jest formální rozchod s Církvi, hlasatelkou víry, stále připomínající tyto povinnosti, něčím naprosto vnějším, a v duši nikterak nepociťovaným krokem; odpad pro takového člověka je aktem spíše občanským, jakási exhumace, přeložení duchovní mrtvoly na jiné místo. SUBJEKTIVISMUS U KOLÉBKY BLUDů Subjektivismus jest u kolébky heresí, rozkolů a odpadů. Vyvolal -sek– tářství české i německé, přidružil se k reformaci a zkřivil ji. Hus je ty– pickým dokladem náboženského subjektivismu, chtějícího si tvořiti ná– boženské pravdy samostatně, spoléhajícího se čistě na svůj úsudek. Ne– chce se dáti poučiti autoritou učící Církve. Uznává prameny, jež on sám chce, neuznává ani nejlepších theologů, nejlepších duchů své doby, mezi něž patří slavný Gerson, takže jeho subjektivismus zaráží i samého Pa– lackého, který píše, že sněm kostnický "neměl-li jemu přisvědčiti a dáti se od něho posléze i mistrovati, musel konečně přikročiti k odsouzení je– ho."6 Náboženský subjektivismus, jakožto odboj proti autoritě, odtrhl mnoho právě v našem národě od katolicity i od světovosti a zavedl do vod náboženského, kulturního i politického provincialismu. Ač stihl i ji– né národy podobný osud, přece nikde neštval náboženský subjektivismus 5 Adam, Das Wesen des Katholizismus, 4. 6 Palacký Fr., Dějiny národa českého, vyd. Kočí, 512. 79