Hlouch: Problém odpadu od Církve

přirozená činnost, t. j. vyvinutí a rozvinutí života milosti v život, rý se v myšlení, chtění, jednání orientuje podle posledního nadpřiro­ aeného cíle ..." 4 Nesmí se tedy chápati víra ve my ·lu protestantů jako ruhý nový poznatek, nýbrž jako přijetí světa Božího v duši, aby v ní, Jakožto v údu Kristově, kolovala, probíhala krev Kristova, kterou se Daší pozemské krvi dostalo nadpřirozené tran fuse. Konvertita Benson ~raví, že: "Víra je především činností božskou .. ., třebas ·e zdá býti vtě­ lena v rozumové dl1kazy a dějinná fakta." 5 Lze tu vzpomenouti slov Sal– dova Zápisníku o Josefu Pekařovi, řečených s ice o poznání přirozeném, ale platných tím více o prožití poznané víry. "Poznání není pochod čistě lntelektuelní, celý člověk, i člověk cítící a volní je v něm . i1 ča.sten. " 6 Proto nazýváme úkon víry úkonem etickým, poněvadž vůle příznivě nebo nepříznivě zasahuje v úkon víry, čím více je zjevená pravda vzdá.: Jena bezprostřední evidence. Křesťanská víra jest prakticky ncodluči­ telna od mravních požadavků křesťanského života; mravní požadavky vyplývají z pravd víry. Proto sv. Jakub prohlašuje víru bez kutků za mrtvou. 7 Kolik lidí "věří", že jest Bůh a že jest ke spasení nutno býti údem Církve. Je to dobré, ale nestačí- i ďáblové! to věří a děsí se. Zi– vot podle víry, toť duše víry, toť pravá víra, bez něho zůstává víra jen formou bez obsahu, jakýmsi věděním. FUNKCE VůLE Tím, čeho vyžaduje život víry po stránce mravní od člověka, jest udá– na i funkce vůle v příslušnosti k Církvi a odpadu od ní. Vůle dobývá říší, spasitelné prostředky spasí nás teprve za spolupůsobení vůle. Ten, jenž nás stvořil bez nás, nespas í nás bez nás, bez naší vůle. Vůle jest povolána svou účastí ke splnění nejen teoretických, nýbrž i praktických podmínek života v Bohu, povinností, které sahají až ke kořenům morálního živo– ta, které usměrňují i nejmohutnější energie, jako jsou pudy, kterým nej– méně lahodí, jsou-li spoutány. Zklame-li tu vůle, zaviní zlo a tedy i od– pad. ODPAD NENt JEN ZMĚNOU MlNĚNt Plně zaviněný odpad nespočívá tedy pouze ve změně názorů, s tatistic– ké příslušnosti, nýbrž k odpadu dochází za účasti celé bytosti, především vůle. Pramen vytéká z celého jezera a j eho odtok se pozná ve změně celé hladiny. Co se děje v rozumu, dotýká se i vůle. K uvědomělé rozumové činnosti je nutný souhlas vůle a všech spolučinitelů mravního života, a to tím více, čím těžší povinnosti z něho vyplývají, jak je tomu v přísluš­ nosti k Církví. Není tedy poměru k Církvi, jehož by netvořila celá osob– nost,8 není ani odpadu, na němž by nebyla súčastněna celá osobnost. Vůle jest hlavním činitelem v přijetí i ztrátě víry; ne, že by tvořila víru, nýbrž, že věci se člověku za jistých situací jeví pravdivými nebo faleš– nými podle toho, jak se vůle k ním staví. Darvin chtěl na dl1kaz své teo- 4 Karlík, Mravní život, 87. - 5 Benson, Konfese konvertity, 6. 6 Zápisník 1937, 131. - 1 Jak 2, 20. - s Sr. Pilgram, Kirche Christi, 324-5. 93