MEZINÁRODNÍ SOUDNICTVÍ: NOVÉ ÚKOLY A VÝZVY

né nebo mnohostranné smlouvě, v tomto ohledu nejde o skutečné závazky erga omnes . Pro výzkumnou otázku tak má význam právě až rozhodování ve věci aktivní legitimace

(a pak v meritu), kde má povaha sporného závazku klíčový význam. 1. Poznámka k teorii závazků v mezinárodním právu

Dříve než se zaměříme na vývoj judikatury MSD, je třeba připomenout několik elementárních pojmů vztahujících se k teorii závazků v mezinárodním právu. Třídění mezinárodních závazků z hlediska jejich struktury není zcela nové, ale vychází z člán ku 60 Vídeňské úmluvy o smluvním právu (1969) 1 a především z článků o odpověd nosti států za mezinárodně protiprávní chování (ARSIWA). 2 Současně jde o projev strukturálních změn v mezinárodním právu. 3 V tradičním mezinárodním právu se totiž (až na ojedinělé výjimky) vyskytovaly pouze závazky bi laterální povahy. Takové závazky mají svůj základ hlavně ve dvoustranných smlouvách, případně bilaterálním obyčeji. K nim se však svou strukturou přidávají „bilateralizo vané“ závazky z mnohostranných smluv a obyčejů. Navzdory mnohostranné podobě formálního pramene, ve kterých se pravidla chování objevují, při jejich provádění se tam obsažené závazky rozpadají do bilaterálních vztahů. Příkladem může být Vídeňská úmluva o diplomatických stycích (1961), která obsahuje sice obecně platná pravidla (např. nedotknutelnost diplomatické mise, výsady a imunity). Při provádění však do chází k jejich bilateralizaci do vzájemných práv a povinností konkrétních dvou států (vysílajícího a přijímajícího). V případě porušení pak také vzniká odpovědnostní práv ní vztah pouze mezi dvěma státy, porušitelem a poškozeným státem. V moderním mezinárodním právu však přibývají i jiné, nikoli bilaterální závazky. Jedná se buď o strukturálně nebilaterální závazky ( erga omnes partes ) v některých mno hostranných smlouvách, zejména na ochranu lidských práv nebo životního prostředí, anebo závazky na ochranu společných zájmů celého mezinárodního společenství (zá vazky erga omnes ). 4 1 Jedná se o přerušení provádění určitého typu mnohostranných smluv, které obsahují závazky nebilaterál ní povahy, v důsledku jejich porušení. Viz čl. 60 odst. 2: „Hrubé porušení mnohostranné smlouvy jed nou ze stran opravňuje: … c) kteroukoliv stranu, kromě státu, který smlouvu porušil, aby se dovolávala porušení jako důvodu pro přerušení provádění smlouvy zcela nebo zčásti, pokud jde o ni samu, jestliže smlouva je takové povahy, že hrubé porušení jejich ustanovení jednou stranou zásadně mění postavení každé strany, pokud jde o další plnění jejích závazků vyplývajících ze smlouvy.“ Kromě toho však čl. 60 odst. 5 také reflektuje závazky k ochraně společných zájmů, a to vyloučením možnosti zániku nebo suspendování smlouvy u „ustanovení týkajících se ochrany lidské osobnosti, obsažených ve smlouvách humanitní povahy“. (viz vyhl. č. 15/1988 Sb.) 2 Text viz Yearbook of the International Law Commission, 2001, vol. II (Part Two), s. 31 an. 3 K teorii odpovědnosti za porušení nebilaterálních závazků viz THIN, Sarah, Beyond Bilateralism. A Theory of State Responsibility for Breaches of Non-bilateral Obligations . Cheltenham: Edward Elgar, 2024, s. 20 an. 4 Viz THIN, S., ibid., s. 52–59.

16