MEZINÁRODNÍ SOUDNICTVÍ: NOVÉ ÚKOLY A VÝZVY

2. Od tradičního restriktivního přístupu MSD k verbálnímu uznání závazků erga omnes Přístup MSD zaznamenal pozoruhodný vývoj od odmítání k postupnému uzná ní sporného řízení ve veřejném zájmu. 5 Tradiční, spíše konzervativní přístup MSD k právnímu zájmu států na výsledku sporu, který se týká závazků chránící určité spo lečné (humanitární) zájmy širší skupiny nebo všech států mezinárodního společen ství, představuje rozsudek Soudu ve věci Jihozápadní Afriky (1966). 6 Jde o poměrně složitou argumentaci, kde Soud rozlišuje zájmy v obecném slova smyslu (neprávní) od právního zájmu, který zakládá aktivní legitimaci pro vedení sporu. Ačkoliv všechny státy mohou mít zájem na hájení určitých morálních a humanitárních hodnot vyjádře ných v Chartě OSN, podle MSD „existence ‚zájmu‘ sama o sobě neznamená, že tento zájem má specificky právní povahu“. Z pohledu Soudu k tomu, aby vyvolal legální práva a povinnosti, zájem musí dostat právní vyjádření a být oblečen v právní formě. 7 V daném případě šlo o mandát ke správě Jihozápadní Afriky (dnešní Namibie), který získala Jihoafrická republika od Společnosti národů. Po zániku této organizace přešly mandáty pod poručenský systém OSN. Navzdory porušení podmínek a rezolucí OSN si však JAR ponechala správu daného území. MSD podal restriktivní výklad „právní ho zájmu“ žalujících států (členů bývalé Společnosti národů), který musí být právní, individuální a specifický. 8 Třebaže byl tento rozsudek MSD od té doby často kritizován z politických i práv ních pozic, z hlediska stabilní judikatury Soudu zůstával dlouho něčím, co vymezovalo restriktivní přístup k aktivní legitimaci států ve sporném řízení. To zůstávalo doménou bilaterálních závazků, kde stát jako (přímo) dotčený uplatňoval svoje údajně poškoze né právo nebo právní zájem. Postupně, nejprve ovšem v rámci své posudkové jurisdikce, se MSD alespoň slovně vyjádřil k existenci závazků, které mají zvláštní, nebilaterální povahu. Prvním, poměr ně často citovaným případem byl posudek ve věci Výhrad proti Úmluvě proti genocidě (1951), a to přesto, že se tam nevyskytuje výslovně odkaz na lidská práva. Soud se nic méně vyjádřil k předmětu a účelu smlouvy tak, že „Úmluva byla zjevně přijata k čistě humanitárnímu a civilizačnímu účelu“. 9 Soud pak zde dovodil, že smlouvy tohoto typu mají zvláštní povahu, protože smluvní státy v nich nechrání svoje individuální 5 Viz TAMADA, Dai, Settlement of disputes before the ICJ: The case of public interest litigation. In: GOMULA, Joanna, WITTICH, Stephan (eds.), Research Handbook on International Procedural Law , Cheltenham: Edward Elgar, 2024, s. 330. 6 South West Africa, Second Phase, Judgment, ICJ Reports 1966, s. 50. 7 Ibid., s. 51. 8 Viz TAMADA, Dai, op. cit., s. 332-334. 9 Reservations to the Convention on the Prevention and Punishment of the Crime of Genocide (Advisory Opinion), ICJ Reports 1951, s. 23

17