POKOJNÉ ŘEŠENÍ SPORŮ V MEZINÁRODNÍM PRÁVU

kritérium vědomosti označil za „společný jmenovatel“ , jenž prochází napříč jinak různo- rodými rozsudky Dvora. 35 Nelze ani bagatelizovat skutečnost, že kritérium vědomosti bylo výslovně uvedeno ve dvou výše uvedených rozsudcích z roku 2011 a 2016, aniž proti tomu soudci a soudkyně Dvora cokoliv namítali. V čem byl tedy rozsudek týkající se Marshallových ostrovů odlišný? Na jeden z as- pektů poukázal soudce Crawford: „ Dvůr nyní stanovil požadavek objektivní vědomosti, ale nemá pro to žádný přesvědčivý důvod. Výrazně se opírá o rozsudek [ve věci Sovereign Rights], který ale v době ústního projednání tohoto případu nebyl vydán [...]. Avšak ani tento rozsudek neodůvodňuje požadavek objektivní vědomosti. Dvůr zde pouze shledal, že ve skutečnosti Kolumbie věděla o existenci sporu. [...] Ačkoliv v jiných případech byl výraz ‚vědomost‘ někdy použit s cílem určit, zda nastal spor, nikdy nebyl uveden jako právní po- žadavek, vždy jen jako popis faktické situace [...]. Při určování existence sporu je vědomost [o postoji protistrany] skutečně relevantní. To ale neznamená, že se jedná o nutnou právní složku, bez které spor nemůže nastat. “ 36 Kritika soudce Crawforda je přímočará. Vychází z tradičního rozlišování mezi tím, co je, a tím, co má být. Co je, popisují věty deskriptivní. Co má být, stanoví věty normativní. Věta ‚Kolumbie věděla, že se Nicaragua jasně staví proti jejímu jednání‘ je větou deskriptivní. 37 Z deskriptivních vět však nelze odvozovat věty normativní. Předchozí závěr, že při existenci sporu určitá situace nastala, proto neopravňuje Dvůr tvrdit, že takováto situace musí nastat, aby spor existoval. Crawfordova námitka, pokud ji správně chápu, však není přesvědčivá. Neplatí její předpoklad, že v rámci odůvodnění rozsudku lze jednoznačně rozlišit mezi popisem faktické situace a stanovením právního požadavku. Naopak je zřejmé, že hranice mezi tím, co je, a tím, co má být, je v praxi neobyčejně křehká a prostupná. To, co je, je také velmi často tím, co má být. 38 Prostupnost mezi oběma sférami ostatně potvrzuje i ju- dikatura Dvora, včetně té její části, která se týká ověřování existence sporu. Z ní vyplý- vá, že také kritérium „jednoznačně rozdílných názorů“ bylo Dvorem zprvu vyjádřeno 35 Obligations concerning Negotiations relating to Cessation of the Nuclear Arms Race and to Nuclear Disarmament (Marshall Islands v. United Kingdom), Preliminary Objections, Judgment, I.C.J. Reports 2016, p. 881 (Separate Opinion of Judge Owada). 36 Ibid., I.C.J. Reports 2016, p. 1094 (Dissenting Opinion of Judge Crawford). Obdobně i I.C.J. Reports 2016, p. 1073 (Dissenting Opinion of Judge Robinson). 37 Totéž platí i o větách uvedených v rozsudku Application of the International Convention on the Elimination of All Forms of Racial Discrimination , které byly citovány výše. 38 Ostatně samotný pojem mezinárodního obyčejového práva je založen na předpokladu, že to, co je, se za určitých podmínek mění v to, co má být. Stejně je tomu i v jiných normativních systémech. David Hume byl například toho názoru, že „ [v] každém systému morálky, se kterým jsem se doposud setkal, jsem si vždy povšiml, že jeho autor po nějakou dobu postupuje běžnými úvahami a ustanovuje existenci Boha, nebo vyslovuje svá pozorování ohledně lidských věcí, když pojednou jsem překvapen zjištěním, že na místo běžných spon výroků jako ‚je’ a ‘není’ se nesetkávám s žádným výrokem, který by nebyl spjat pomocí ‘má být’ a ‘nemá být’. Tato změna je stěží zaznamenatelná, má však rozhodující důsledky. “ Hume samozřejmě mínil tento popis jako kritický. Domníval se, že upozorněním na uvedený problém v pojednání etiků lze vyvrátit všechny běžné systémy morálky. Kolář, P., Svoboda, V., Logika a etika . Praha: Filosofia, 2018, s. 154.

114