POKOJNÉ ŘEŠENÍ SPORŮ V MEZINÁRODNÍM PRÁVU

výnosu č. 1946 a jejím činnostem v mořských oblastech, které podle rozsudku z roku 2012 náleží Nikaragui. “ 31 Na tomto rozsudku je zajímavé, že vyjma ad hoc soudců určených jednotlivými státy a soudce Crawforda tvořili plénum Dvora všichni soudci a soudkyně, kteří později rozhodovali o žalobě Marshallových ostrovů. Závěr o existenci sporu, k němuž se vzta- huje citovaná část odůvodnění, byl z jejich strany přijat jednomyslně. Na nevhodnost použití argumentu založeného na vědomosti států nepoukázal nikdo z nich. Pouze ad hoc soudce Caron určený Kolumbií závěr Dvora odmítl. Nelze proto tvrdit, že tato otázka nebyla v kontextu rozsudku vůbec diskutována. Přitom argumenty, které soudce Caron předložil na podporu svého tvrzení, se v mnohých ohledech podobají argumentům uplatněným soudci a soudkyněmi proti rozsudku ve věci Marshallových ostrovů: „ Toto vyjádření Dvora staví na hlavu jeho vlastní judikaturu, podle které musí spor existovat v době podáním žaloby. Dvůr se v posuzovaném případě neptá, zda si před podáním žaloby Nicaragua jakožto žalobce jakýmkoliv způsobem stěžovala, že došlo k pro- tiprávnímu jednání. Namísto toho dovodil, že žalovaný musel vědět, že se žalobce jedno- značně staví proti jednání, kterého se žalovaný dopustil. Takovéto odůvodnění však při vší úctě představuje nepochopení judikatury Dvora, která se týká požadavku existence sporu. “ 32 5. Nutná, nikoliv postačující podmínka Nastíněná analýza ukazuje, že rozhodovací činnost Dvora ohledně existence sporu není lineární v tom smyslu, že by jeden závěr implikoval druhý a judikatura Dvora by se tímto způsobem vyvíjela do stále složitějšího, ale vnitřně konzistentního celku. Jednotlivá rozhodnutí nespojuje žádný telos , který by byl určen předem a jehož by každé rozhodnutí bylo naplněním. Spíše se zdá, že jednotlivá kritéria sporu – včetně těch, která dnes tvoří základ pro každé rozhodování – byla Dvorem stanovena ad hoc v závislosti na skutkových okolnostech posuzovaného případu. Jejich význam navíc není konstantní, ale mění se v průběhu času s ohledem na potřeby později přijatých rozsudků. Absenci kritéria vědomosti v dřívějších rozhodnutích Dvora proto nelze chápat jako důkaz o tom, že rozsudek ve věci Marshallových ostrovů vyvolal „ seismickou změnu “ v jinak ustálené judikatuře. 33 A již vůbec nelze z této absence dovozovat, že jde o kritéri- um, které je s dosavadní judikaturou Dvora neslučitelné. I kdybychom totiž kritérium zpětně aplikovali na všechny případy, v nichž se Dvůr zabýval existencí sporu, na jeho výrocích – snad s výjimkou rozsudku v případě South West Africa Cases z roku 1962 34 – by se nic nezměnilo. To měl pravděpodobně na mysli také soudce Owada, když

31 Ibid., I.C.J. Reports 2016, p. 32. 32 Ibid., I.C.J. Reports 2016, p. 94 (Dissenting Opinion of Judge ad hoc Caron).

33 Obligations concerning Negotiations relating to Cessation of the Nuclear Arms Race and to Nuclear Disarmament (Marshall Islands v. United Kingdom), Preliminary Objections, Judgment, I.C.J. Reports 2016, p. 1068 (Dissenting Opinion of Judge Robinson). 34 South West Africa Cases (Ethiopia v. South Africa; Liberia v. South Africa), Preliminary Objections, Judgment, I.C.J. Reports 1962, p. 319.

113