POKOJNÉ ŘEŠENÍ SPORŮ V MEZINÁRODNÍM PRÁVU

Jak je z výše uvedeného patrné, do počátku 20. století působilo v Antarktidě vyjma komerčních expedic pouze pár desítek výprav, které vzneslo v Antarktidě územní ná- roky ve prospěch svých států. 2. Územní konflikty Ve 20. století naplno začalo objevování antarktického kontinentu, včetně jeho vnit- rozemí. To s sebou však přinášelo kromě vznášení jednotlivých územních nároků také spory. Jak bylo uvedeno výše, v roce 1892 se britská ani argentinská vláda ještě nedo- hadovaly ohledně nároků na vlastnictví ostrovů, které později znesvářely obě země. Až teprve 20. století zaznamenává spory o vlastnictví území v Antarktidě. Jako příklad lze uvést Bouvetův ostrov, tedy ostrov objevený již v roce 1739 Francouzi. V pro- sinci 1927 na něj připlouvá Nor Harald Horntveldt a uplatňuje nárok na Bouvetův ostrov pro Norsko. Na důkaz norského vlastnictví na něm staví chatu, což je tradič- ní norský způsob nárokování vlastnictví nových území. V lednu následujícího roku však uděluje Velká Británie povolení k lovu tuleňů a velryb ve vodách Bouvetova a Thompsonova ostrova. Svůj vlastnický titul dovozuje ze vstupu lovce tuleňů George Norrise na Bouvetův ostrov v r. 1825, který vznesl územní nárok na toto území pro Velkou Británii, a pojmenoval jej ostrov Liverpool. Norové okamžitě odmítají brit- ský nárok s tím, že již sami učinili nárok na Bouvetův ostrov. I v případě, že by byl Bouvetův ostrov a ostrov Liverpool tentýž, Norové tvrdí, že Britové neprokázali efek- tivní výkon svrchovanosti. Následují výměny nót mezi oběma státy, které vyústí v brit- ské uznání norských nároků na Bouvetův ostrov v listopadu téhož roku. Současně však Britové zdůrazňují veškeré své územní nároky na základě objevení a Norové potvrzují, že nebudou okupovat žádná z těchto území. 15 Dalším příkladem územního sporu je tzv. Malá Amerika. Ta je součástí Rossova závislého území, které bylo předáno Velkou Británií cesí Novému Zélandu na zákla- dě nařízení britské vlády (resp. „order in council“) z 30. července 1923. Tato oblast, která tvoří 14% antarktického kontinentu, byla součástí Viktoriiny země, kterou ná- rokoval v roce 1841 kapitán James Clark Ross. V listopadu téhož roku přijímá Nový Zéland vnitřní předpisy, dle kterých se zákony Nového Zélandu vztahují i na Rossovo závislé území. 16 Následně však Spojené státy americké zřizují poštu na území Malé Ameriky. V lednu 1934 proto britský velvyslanec ve Washingtonu oznamuje americ- kému Ministerstvu zahraničních věcí, že toto narušuje britskou svrchovanost a práva Nového Zélandu na správu závislých území. Cordell Hull, tehdejší ministr zahranič- ních věcí USA, potvrzuje přijetí nóty, ale vyhrazuje si všechna práva, která mohou mít Spojené státy americké nebo jeho občané v této záležitosti. Proto v říjnu téhož roku žádá neoficiálně britský velvyslanec ve Washingtonu o vysvětlení, z čeho USA dovozují 15 Alexander Horne, Ella Alexander, Kathleen Heath, Ben Saul, Tim Stephens, ‘Chronology of Legally Significant Events’ in Ben Saul andTim Stephens (eds), Antarctica in International Law (Hart Publishing, 2015) xxxi. 16 Ibid, xxx.

211