POKOJNÉ ŘEŠENÍ SPORŮ V MEZINÁRODNÍM PRÁVU

svoji svrchovanost, na základě které vysílají do Malé Ameriky pošťáka. Americký mi- nistr zahraničních věcí v odpovědi uvádí, že pouhé objevení místa, jakým je například Rossovo závislé území, není dostačující pro opodstatnění nároku na jeho vlastnictví. Dle jeho tvrzení je nezbytné, aby objevení bylo doprovázeno okupací a užíváním. 17 3. Vymezování území v Antarktidě vnitrostátními právními předpisy Jako obvyklou se ukázala praxe, kdy státy vymezily své územní nároky v Antarktidě prostřednictvím vnitrostátních právních předpisů a mezinárodnímu společenství zasla- ly tyto právní úpravy pro informaci, případně k potvrzení či podání námitek. Mezi prvními, kdo stanovil rozsah svého antarktického území, byla Francie, která Dekretem z 1. dubna 1938 vymezila hranice Adéliny země. Mezi únorem a květnem následujícího roku proběhla mezi USA a Francií výměna dopisů ohledně základu, ze kterého Francie odvozuje svůj nárok na Adélinu zem. Dále například Velká Británie ujistila v dopise ze dne 11. listopadu 1938 Norsko o svých záměrech v Antarktidě, při- čemž zároveň žádala o uznání hranic australského antarktického území. V reakci na to Norsko vydalo 14. ledna 1939 Královskou proklamaci, kterou vymezilo území norské svrchovanosti v Antarktidě, které se rozprostírá mezi územím Pobřežní země na zápa- dě a australským antarktickým závislým územím na východě. Německo, USA, Chile a SSSR zaslaly Norsku své výhrady k tomuto vymezení antarktického území. V ná- vaznosti na návrh Velké Británie o vyjasnění hranic daného území, vyslovilo Norsko souhlas s tímto návrhem nótou ze dne 3. října téhož roku. Následně však nacistické Německo vzneslo nároky na Norskem nárokované území na základě objevení s pouka- zem, že toto území bylo objeveno a plně prozkoumáno Německem. V roce 1940 také vymezuje své území v Antarktidě Chile, a to na základě Dekretu č. 1747 ze dne 6. listopadu 1940. Tyto své nároky notifikuje Argentině, Velké Británii a USA. O existenci dekretu si je dobře vědoma též japonská vláda, když si Japonsko ve své nótě ze dne 13. listopadu 1940 vyhrazuje právo zaujetí postoje k tomuto chil- skému dekretu. Chile ve své odpovědi uvádí, že odmítá přijmout takové výhrady. Také Argentina v návaznosti na zaslanou chilskou nótu ze dne 3. prosince 1940, ve které jsou blíže popsány podrobnosti o základech chilských nároků, včetně výzvy k účasti na diskusi v Santiagu, následně vyměňuje s Chile řadu nót mezi lety 1940 až 1943 ohledně nároků obou států v Antarktidě. Na konferenci právních poradců Argentiny a Chile v roce 1941 je dosaženo dohody ohledně sporného území mezi oběma státy. Ve stejném roce oznamuje Velká Británie Chile, že její území zahrnuje též závislé území Falklandských ostrovů a v tomto rozsahu neuznává dekret ze 6. listopadu 1940 týkající se daných území. 18 17 Alexander Horne, Ella Alexander, Kathleen Heath, Ben Saul, Tim Stephens, ‘Chronology of Legally Significant Events’ in Ben Saul andTim Stephens (eds), Antarctica in International Law (Hart Publishing, 2015) xxxii. 18 Ibid, xxxiii.

212