PRACOVNÍ PRÁVO A SOCIÁLNÍ ZABEZPEČENÍ V DOBĚ KORONAVIRU / Jan Pichrt - Jakub Morávek (ed.)

vymezil proti názoru krajského soudu, podle kterého se nemohlo jednat o služební po- hotovost, pokud nebylo stanoveno místo jejího konání. Nejvyšší správní soud vyslovil právě opačný názor, že případné neurčení místa konání služební pohotovosti nemůže být přičítáno k tíži žadatele. 16 Pokud služební orgán v rozkaze nařizujícím pohoto- vost neurčí přesné místo, na němž se voják má zdržovat, neznamená to, že se nejedná o služební pohotovost dle § 30 zákona o vojácích z povolání. Služební orgán v daném případě neposoudil žádost z hledisek uvedených v zákoně, ale na základě kritérií, která nemají zákonný podklad, a případné naplnění zákonných kritérií blíže nezkoumal. O právní názor z citovaného rozsudku pak Nejvyšší správní soud opíral svá roz- hodnutí vynášená ve věcech, kdy služební orgán namísto nařízení místa konání služeb- ní pohotovosti stanovoval pouze dosažitelnost s určitou reakční dobou. Tak tomu bylo v případě velitele Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav, který zamítl žádost vojáka o proplacení služebních pohotovostí za období nejméně tří let zpětně s tím, že služební orgán svými rozkazy ukládal pohotovost s povinností dostavit se do zaměstnání do 360 minut, nikoliv s určením přesného místa, kde se má voják během nařízené pohotovosti zdržovat – nebyly tak splněny všechny znaky služební pohotovosti ve smyslu zákona o vojácích z povolání. Nejvyšší správní soud však upozornil, že zákon o vojácích z po- volání neobsahuje právní úpravu „dosažitelnosti“, které by se voják musel podrobit bez nároku na zvláštní odměnu. Vojákům z povolání přitom mimo zákonem předvídané typy výkonu služebních povinností nelze ukládat jejich zákonem neupravené alterna- tivní formy dle volného uvážení služebních orgánů. Nařízená dosažitelnost, jejíž pro- placení voják požadoval, byla tedy v materiálním smyslu služební pohotovostí ve smy- slu zákona o vojácích z povolání. 17 Nejvyšší správní soud se tak přiklonil k závěru veřejného ochránce práv v téže věci (voják se obrátil na ochránce předtím, než podal správní žalobu proti služebnímu rozhodnutí), že institut „dosažitelnosti“ přetrvávající v aplikační praxi služebních orgánů bez opory v zákoně slouží ve skutečnosti ke stejné- mu účelu jako služební pohotovost; takový způsob zajišťování pohotovostního systému bez hrazení odměn do něj zapojeným vojákům za služební pohotovost je nezákonný. V dalším případě zamítnutí žádosti velitelem Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav se Nejvyšší správní soud neodchýlil od směru judikatury, který nastavil svými citovanými rozsudky, a vrátil věc odvolacímu služebnímu orgánu se stejným odůvod- něním, jako v předchozím rozsuzovaném případě, včetně opětovného ztotožnění sou- du se závěry veřejného ochránce práv. 18

16 Viz odstavce 30 a 31 odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 12. 2012, č. j. 6 Ads 71/2012-47, č. 9264/2012 Sb. NSS, www.nssoud.cz. 17 Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 9. 2013, čj. 4 Ads 55/2013-59, č. 2952/2014 Sb. NSS, www.nssoud.cz. 18 Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 10. 2013, čj. 6 Ads 47/2013-41, č. 6220/2013 Sb. NSS, www.nssoud.cz.

137